Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 171. Antisemitismus: tady a teď

15.01.2021 15:22

Deborah Ester Lipstadtová (*18. března 1947 v New York City) je americká historička, profesorka moderního židovství a zkoumání holocaustu na Emory University, konzultantka United States Holocaust Memorial Museum a autorka knihy „Popírání holocaustu. Sílící útok na pravdu a paměť (v originále Denying the Holocaust: The Growing Assault on Truth and Memory)“

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 171.  Antisemitismus: tady a teď
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský

Celosvětovou proslulost jí přinesla právě výše zmíněná kniha o popírání holocaustu, v níž shrnula přehled údajných hlavních popíračů, jejich strategii a metody práce a jednoznačně vyjádřila názor, že dotyční jsou pseudovědci falšující historii a jako takoví by neměli dostávat prostor v seriózních novinách a diskusích. Jí označení popírači její postoj kritizují a viní Lisptadtovou z toho, že se bojí otevřené diskuse, ve které by si své názory nedokázala obhájit.

S knihou je nerozlučně spojen soudní proces mezi Lipstadtovou a britským spisovatelem Davidem Irvingem. Ten žaloval Lipstadtovou a vydavatelství knihy pro urážku na cti, kterého se měla dopustit tím, že jej v knize označila za popírače holocaustu, antisemitu a falšovatele dějin. V procesu, který upoutal pozornost celého světa, dosáhla Lipstadtová naprostého úspěchu, když soud odmítl Irvingovu žalobu s tím, že jej Lipstadtová tak označila zcela oprávněně. Na druhé straně Lipstadtová vyjádřila názor, že by popírání holocaustu nemělo být trestné, a kritizovala Irvingovo uvěznění na základně rozsudku rakouského soudu z roku 2005. (Lipstadtová o sporu s Irvingem vydala knihu Historie před soudem - česky vyšla v nakl. Epocha roku 2011).

Podobných rozporů najdeme v její veřejné produkci víc. V knize Popírání holocaustu Lipstadtová v úvodu považuje otázku „Je holocaust stejného druhu jako řada jiných aktů pronásledování a genocidy, například jako masakrování původních obyvatel Ameriky či etnické čistky v Bosně?“ za zcela legitimní, tak v jiné kapitole obviňuje ty, kteří srovnávají genocidu Arménů po první světové válce s genocidou Židů za druhé světové války ze „stírání morálních rozdílů“ a považuje je za podobně nebezpečné jako ty, kteří holocaust či některé jeho větší části zpochybňují, a důsledky jejich interpretace holocaustu jako jedné z řady genocid za stejné jako důsledky popírání holocaustu.

Nedávno vyšla česky jiná kniha Deborah Lipstadtové s názvem Antisemitismus: tady a teď (v nakladatelství Triton). Kniha přináší spoustu poučného materiálu, ale trpí podstatnou slabostí: autorka nijak neskrývá své politické preference, její text se dost často hemží až triviálním anti-trumpovstvím, je zřejmé, že – obrazně řečeno – její srdce bije nalevo (ať už se to týká různých úvah o inkluzivní společnosti, multikulturalismu atd.). Je zjevné, že problém antisemitismu nejenže nepatří historii, ale je z velké části veden na poli iracionality – z jedné i druhé strany názorového pole. To však vůbec neznamená, že nemá smysl se s oběma póly seznámit. Jen tak se lze dovědět něco, co přinese pochybnost, a s ní i nové poznání.

Text je koncipován jako korespondenční dialog profesorky Lipstadtové s fiktivními postavami pedagoga Joea a studentky Abigail. Oba mladí lidé, znepokojení projevy antisemitismu ve svém okolí a všude na světě, kladou své mentorce otázky a ona se pokouší v odpovědích odhalovat podstatu, kořeny, skryté projevy a důsledky antisemitských tendencí v moderní společnosti. V úvodu popsala autorka svou motivaci k napsání knihy v předmluvě s názvem…

…Upozornění pro čtenáře

Napsání této knihy byl náročný úkol. Obtíže, s nimiž jsem se při psaní setkala, mě překvapily, neboť jsem se zde nepokoušela dotknout bolestivých témat poprvé. Šoa – holokaust, jeden z nejnázornějších příkladů státem sponzorované genocidy, se stal na celá desetiletí nedílnou součástí toho, o čem jsem psala, učila a vyprávěla. A vzhledem k tomu, že jsem se po většinu svého akademického i osobního času brodila ve splašcích antisemitismu a genocidy, nenapadlo mě, že by se tento projekt měl nějak lišit od mnoha ostatních, jež mu předcházely. Avšak během psaní jsem si něco ujasnila. Holokaust sice naháněl hrůzu, ale patřil již nenávratně minulosti. Když píši o holokaustu, píši o tom, co bylo. To, k čemu došlo, mě sice děsí, ale jsou to již dějiny. Současný antisemitismus součástí minulosti není. Týká se přítomnosti. Týká se toho, co lidé dělají a říkají tady a teď a čemu čelí dnes. Téma tak získalo jistou bezprostřednost, kterou žádná dějinná událost nedisponuje.

Kniha se však netýká jen přítomnosti. Pojednávám i o budoucnosti. K čemu mohou zde popsané svízelné jevy vést? Tato otázka se dotýká dalšího problému. Většině dějepisců se nechce spekulovat o budoucnosti. Vyhýbáme se předpovědím, neboť víme, jak rychle se situace může změnit. Historikové, kteří se pokoušeli na základě znalostí minulosti nabídnout prognózu, se často mýlili. Pokud však už člověk píše o současných problémech, je velmi těžké neuvažovat o predikcích. Všeho toho jsem si byla vědoma, a tak jsem se snažila těmto úskalím ze všech sil vyhnout. Poté, co jsem postulovala některá základní východiska – definovala jsem antisemitismus, kategorizovala jednotlivé formy antisemitských přístupů a rozhodla i o tom, jak nejlépe výraz „antisemitismus“ gramaticky správně zapisovat –, snažila jsem se vysvětlit, čeho jsme dnes vlastně svědky. Je antisemitismus stále stejný, nebo se jeho současná forma od jeho dřívějších podob něčím odlišuje? Kdo je jeho původcem: pravice, nebo levice?

Týká se veškerá kritika, jak někteří tvrdí, výhradně státu Izrael? Vidíme antisemitismus tam, kde žádný není? Odmítají jiní vidět antisemitismus tam, kde evidentně je?

V posledních letech jsme sice mohli zaznamenat nápadný nárůst četnosti výskytu antisemitských projevů fyzické i rétorické povahy, ale naše pojednání by se nemělo zaměřit na počty antisemitských projevů, ani by jimi nemělo být motivováno. Znamenalo by to, že kdyby se počty snížily, měli bychom se bát méně. Vzpomínám si, že když byla v roce 2000 zahájena americká prezidentská kampaň, mnozí Židé předpovídali, že když si Al Gore vybral za spolukandidáta a budoucího viceprezidenta Josepha Liebermana, vzedme se vlna antisemitismu. Nestalo se tak. Někteří experti vyjádřili názor, že je antisemitismus nejspíš už mrtvý. Rozhlédli se po americké společenské scéně a viděli, že v čele univerzit, na nichž se dříve důsledně dodržovaly kvóty, stojí židovští rektoři. Všimli si, že Židé zasedají ve výkonných radách velkých korporací a jsou voleni do veřejných funkcí i v oblastech s nepočetnou židovskou populací. Mnohá pozitiva koneckonců vykazovala i smíšená manželství, jejichž závratný nárůst býval v židovských komunitách zdrojem obav. Pokud bylo tolik občanů či občanek nežidovského původu schopno ochotně přijímat do svých rodin občany či občanky židovského původu, stěží se dalo mluvit o šířícím se antisemitismu. Dnes se však antisemitismus „vrací“. (Dávám do uvozovek, protože si nejsem jistá, zda nás někdy doopravdy opustil.) Přesné zaznamenávání zvýšeného počtu antisemitských incidentů je důležité, neboť nám poskytuje nezbytné empirické důkazy. Přesto bychom se počty řídit neměli. Mělo by nás však znepokojovat, že lidé dosud věří ve spiknutí, démonizují Židy a považují je za původce veškerého zla. Tuto konkrétní formu pradávné nenávisti antisemité neustále oživují. Ospravedlňují ji a jednají v jejím jménu. Během dějin přinášely tyto hanebné vášně zničující zkázu. Pokud bychom jejich současné projevy ignorovali, bylo by to nezodpovědné.

Dalším důvodem, proč bychom se neměli řídit čísly, je skutečnost, že antisemitismus představuje světonázor v podobě konspirační teorie. Nelze ho tudíž měřit na základě počtu zaznamenaných antisemitských projevů nebo na základě počtu lidí spadajících do kategorie antisemitů. Ve studii, která nedávno proběhla ve Velké Británii, byl můj přístup označen za „pružný“ pohled na antisemitismus. Pokud lze nenávist k Židům považovat za postoj, pak má takový postoj – stejně jako všechny ostatní postoje – ve společnosti „různé úrovně intenzity a různé odstíny... Někteří lidé mohou být výrazně antisemitsky založení, jiní méně výrazně; a zatímco se ostatní lidé nevejdou ani do jedné z těchto kategorií, mohou i tak zastávat jisté [antisemitské] postoje – i když co do počtu méně časté a slabé intenzity“.

Vzhledem k tomu, že je antisemitismus namířen proti Židům, mohou mít čtenáři dojem, že by měl dělat starosti jen Židům. To by však byl omyl. Jako zamýšlený terč antisemitů by Židé opravdu měli zbystřit pozornost. To ostatně platí pro jakýkoli konkrétní projev nenávisti či předsudku. Pro každého, kdo si cení inkluzivní, demokratické a multikulturní společnosti, je hrozbou už samotná existence předsudku v jakékoli podobě. Z logiky věci vyplývá, že když jsou terčem nenávistné rétoriky a předpojatosti Židé, nemohou se cítit bezpečně ani ostatní minority; je pravděpodobné, že Židy to neskončí. A platí to i opačně: pokud se terčem nenávisti a předsudků stane jiná menšina, Židé by neměli mít pocit, že jsou proti tomu imunní; je pravděpodobné, že ani těmito skupinami to neskončí. Antisemitismus bují ve společnosti, v níž chybí tolerance k druhým lidem – ať už se jedná o imigranty nebo rasové či náboženské menšiny. Pokud se normou stane opovržení vůči jedné skupině obyvatel, je jen otázkou času, kdy se tato nenávist obrátí i proti jiným skupinám. Požár založený žhářem nepostihuje jen úzce vymezený cíl; zasahuje mnohem dál. Stejné je to i s nenávistnými vášněmi a konspiračními světonázory. Postrádají racionální jádro. Ale i kdyby antisemité nezasáhli svým jedem kromě Židů nikoho jiného, samotná existence nenávisti k Židům signalizuje, že je v celé společnosti něco špatně. Ve zdravé společnosti se antisemitismus – ani žádná jiná forma nenávisti – šířit nemůže.

Pozn. PŽ:

Autorka se tu pokouší vyvolat dojem, že konspirační teorie založené na více či méně primitivním antisemitismu, jsou si rovny s obavami z neregulované migrace jinokulturních osob ze Třetího světa do Evropy – její pojetí multikulturalismu a inkluzivity odpovídá stavu myšlení před rokem 2015 (vzhledem k výše zmíněné politické orientaci autorky je to pochopitelné), ale zároveň připomíná zejména v Německu silně živené představy o tom, že Němci historicky odpovědní za holocaust nyní mají povinnost přijímat na své území migranty, jen aby neupadli v podezření, že zde jde o nějaké opakování či variaci na holocaust. Tato představa však je ahistorická a ignoruje nebetyčné rozdílnosti mezi postavením Židů za nacismu a velké části migrantů (zejména z bezpečných zemí), motivované nikoli sebezáchovně, ale ekonomicky. Autorka tak zde prezentuje v krystalicky čisté formě levicově-liberální postoje vlastní většině amerického akademického prostředí.

---

Pokoušíte se odpovědět na otázky, kde se tu antisemitismus vzal a co si s ním počít. I když riskuji, že vás zklamu, jsem nucena vás předem důrazně upozornit, že si nemyslím, že bych uměla na tyto dvě otázky uspokojivě odpovědět. Je těžké a možná i nemožné vysvětlit něco, co je ve své podstatě iracionální, klamavé a absurdní. To je vlastní všem konspiračním teoriím: antisemitismus je jen jednou z nich. Zamyslete se. Proč někteří lidé trvají na tom, že se přistání na Měsíci odehrávalo v jakémsi filmovém ateliéru kdesi na americkém Západě? Navzdory záplavě vědeckých a osobních důkazů svědčících o opaku tomu lidé věří, protože se kloní k představě, podle níž se vláda a jiné mocné entity dohodly na obrovském spiknutí za účelem oklamání veřejnosti. Na svět se dívají optickým hranolem vládních triků. Jejich představy se nám jeví jako iracionální, ale oni je považují za smysluplné. Když si někteří lidé nedovedou některé události vysvětlit, nacházejí smysl v konspiračních teoriích. Kdybychom těmto konspiračním teoretikům předložili důkazy, že k přistání došlo opravdu na Měsíci, odmítli by naše tvrzení již předem a usoudili by, že jsme součástí onoho spiknutí. Je v podstatě nemožné snažit se vyvrátit iracionální předpoklad – zvlášť když ho jeho stoupenci tak vehementně zastávají – za pomoci racionálního uvažování. Každá informace, která se konspiračním teoretikům nehodí do upřednostňovaného sociálního, politického či etnického narativu, je pro ně ipso facto falešná. Sociologové ukazují, že jsou tyto teorie jakoby „neprodyšně uzavřené“, takže jsou „zvlášť imunní vůči zpochybnění“. Konspirační teorie se vyznačují zúžením složitých otázek na nejjednoduššího společného jmenovatele a zaníceným přeháněním, podezřívavostí a fantaziemi, jež postrádají jakoukoli spojitost s fakty. Někteří lidé mají tendenci považovat konspirační teorie za poměrně neškodné. Říkají si, že zastánci těchto teorií jsou prostě lidé duševně nevyrovnaní, podobní pomatencům, kteří si nasazují cínové čepičky, aby se chránili před zhoubnými rádiovými signály vysílanými vládou. O racionálním uvažování těchto lidí samozřejmě můžeme pochybovat, ale měli bychom si uvědomit, že mohou napáchat skutečné škody.

Pozn. PŽ.:

Nelze zpochybnit tezi, že velká část antisemitské rétoriky má spojitost s konspiračními teoriemi, vyhledávajícími za vším děním ve světě spiknutí nějakých „mocných“, obzvláště pak, jsou-li to Židé. Tento myšlenkový lapsus mnohdy projevují i účastníci veřejné diskuse mnoho let po napsání této knihy. Vezměme příklad ze zdánlivě odtažité události. Vede se mnoho diskusí o příčinách katastrofy budov WTC v září 2001. Potíž však není jen v těch, kdo vynášejí alternativní teorie, ale především v těch, kdo se zdráhají vyndat všechny karty poctivě na stůl – tedy vládách a zpravodajských službách. Nemusím být právě nositelem myšlenky, že WTC srovnala se zemí CIA, ale zarazí mě, proč se musíme jen stranou oficiálních sdělovadel dovídat, že většina islámských nadací a „vzdělávacích spolků“ v USA je placena z veřejných zdrojů. A že mnozí z těch, kdo se podílejí na teroristických aktivitách páchaných islamisty, jsou právě absolventy podobných zařízení… Koneckonců i samotný Usáma bin Ládin byl školen a připravován Američany v době války o Afghánistán v 80. letech. Tehdy Bin Ládin ustavil jednotky svých mudžaheddínů bojujících proti komunistickému prezidentu Babraku Karmalovi, aby – po letech – tytéž zbraně a totéž proškolení použili proti těm, kdo jim je poskytli, tedy Američanům a západnímu světu obecně. Dokud budou mocenské a zpravodajské elity tato fakta zatajovat, budou v podezření, že s námi hrají nějakou křivou hru. A to je pak voda na mlýn tvůrců konspiračních myšlenek. Lipstadtové knize tato rovina uvažování k její škodě chybí.

Klamavý aspekt antisemitismu jsem zřetelně odhalila během své první návštěvy Sovětského svazu v roce 1972. Tzv. otkazniki (poangličtěle „refuseniki“), sovětští Židé, kteří otevřeně žádali vládu, aby jim umožnila svobodný odchod ze země, žasli, jak je možné, že komunistický režim viní z mnoha potíží právě Židy. V době, kdy vláda pronásledovala Židy a šířila antisemitismus, věřilo v židovskou konspiraci dokonce i mnoho sovětských občanů, kteří s komunistickým režimem spokojení nebyli. Otkazniki reagovali na perzekuci způsobem pro Židy nikoli atypickým: aby si ulevili od bolesti, začali si vyprávět vtipy, jimiž názorně ilustrovali sebeklamy svých utlačovatelů. Jeden z vtipů mi utkvěl v paměti. Povím vám ho v naději, že může posloužit jako humorný – či přesněji řečeno ironický – začátek naší nevyhnutelně střízlivé diskuse.

„Svaz sovětských socialistických republik trpěl chronickým nedostatkem spotřebního zboží. Jednoho rána se v Moskvě začala šířit šeptanda, že do jistého obchodu dorazí zásilka bot. Před vchodem se okamžitě vytvořila fronta, která se postupně rozrůstala. Poté, co lidé čekali asi hodinu, vyšel ven příručí a ohlásil: „Nedodají nám tolik bot, abychom mohli uspokojit každého. Židé, opusťte frontu a jděte domů!“ A Židé odešli. O pár hodin později se příručí opět vynořil ze dveří a oznámil: „Nedodají tolik bot, abychom mohli uspokojit každého. Všichni, kdo nejste veteráni, běžte domů.“ A neveteráni odešli. Po pár hodinách se objevil opět a řekl: „Nedodají tolik bot, abychom mohli uspokojit každého. Všichni, kdo nejste členy komunistické strany, běžte domů.“ A bezpartajní odešli. Když se začalo stmívat, vyšel příručí ven naposledy a prohlásil: „Nedodají nám tolik bot, abychom mohli uspokojit každého. Běžte všichni domů!“ Poslední čekající, dva unavení a zimou se třesoucí loajální členové strany, oba veteráni 2. světové války, se otočili a hluboce rozčarováni svorně kráčeli domů. V jistou chvíli se jeden z nich otočil k tomu druhému a zabědoval: ,Ti Židé! Vždycky mají štěstí!´“

---

Ani trošičku vás nemusí znepokojovat či frustrovat skutečnost, že nejste schopni přesně definovat antisemitismus. Ani zdaleka nejste sami. Nedokáže to většina veřejnosti. Dokonce ani znalci z oboru se neshodnou na přesné definici. Vlastně jsou tu lidé, zejména Židé, kteří se definicím úplně vyhýbají a říkají, že Židé cítí antisemitismus v kostech – shodným způsobem, jakým Afroameričané vnímají rasismus a gayové homofobii. Jejich postoj nejvýstižněji vyjádřil soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických Potter Stewart v proslulé poznámce k rozhodnutí soudu z roku 1964 ohledně otázky, zda film Louise Malleho Milenci (Les amants) spadá do kategorie tvrdé pornografie a zda by neměl být podle tehdejších zákonů zakázán, neboť nebyl považován za formu projevu chráněnou Ústavou. Podle jeho názoru za chráněnou formu projevu považován být měl. Stewart tehdy učinil jedno z nejcitovanějších prohlášení v dějinách Nejvyššího soudu:

„Dnes se nebudu pokoušet dále definovat typy materiálů, jež se pod onen zkratkovitý popis [tvrdá pornografie] zahrnují, a nejspíš se mi to nikdy srozumitelným způsobem ani nepodaří. Ale když jsem tento film viděl, poznal jsem, že do této kategorie nepatří.“

Pozn. pž:

Zde se Lipstadtová pouští na velice tenký led srovnávání nesrovnatelného. Antisemitismus jako forma etnické popř. náboženské nesnášenlivosti v žádném případě nemá tytéž parametry, jako postoj většinové veřejnosti k LGBT komunitě nebo mnoha bílých občanů vůči černým. Lipstadtová zcela ignoruje historická fakta z amerických dějin: afirmativní akci (pozitivní diskriminaci), která vynesla dlouhou řadu kariérních a emancipačních příležitostí pro občany tmavé pleti a jejíž důsledky vidíme dnes: mnoho černých tváří v nejvyšších patrech politiky, společnosti, armády, kultury, vědy, vysokých škol. Nevím o tom, že by v posledních desítkách let rozhodovala barva pleti o uplatnění toho kterého adepta v té či oné oblasti. Někdy to má až úsměvné dopady – viz obsazení černé herečky do role Anny Boleynové, manželky Jindřicha XIII., v novém televizním zpracování této historické události.

Když Lipstadtová citovala starý sovětský vtip, také jeden připomenu. Na mezinárodním festivalu symfonické hudby se sejdou dva dirigenti: sovětský a americký. Ten sovětský tomu americkému špitá: „Představ si, jak jsem statečný. V mém orchestru hraje skoro 50% Židů. A ve tvém?“ Na to odpoví americký dirigent: „To ti neřeknu, já to totiž nevím.“ Možná, že tento typ vtipu odráží určitý způsob tolerantního myšlení v před- multikulti epoše. Možná už neplatí. Což by byla škoda.

Dále zase Lipstadtová:

Měli bychom být vděčni soudci Stewartovi nejen za rozšíření hranic uměleckého vyjádření, ale i za to, že nám poskytl mimořádně užitečnou koncepci. Někdy zjišťujeme, že je těžké přesně definovat antisemitismus, ale jakmile se staneme svědky antisemitského projevu, bezpečně ho poznáme.

Stejně užitečný, i když o něco méně elegantní než Stewartova formulace je termín „Cvak!“, který zavedla Jane O’Reillyová v článku zahajovacího vydání časopisu Ms. magazine v prosinci roku 1971. Ve svém stěžejním eseji O’Reillyová popsala okamžiky na pracovišti, kdy si žena uvědomí, že je její názor ignorován, že si zásluhu za její nápad přivlastnil muž nebo že se od ní očekává něco – třeba servírovat občerstvení nebo hlídat šéfovi dítě –, o co by muže nikdy nikdo nepožádal. Kdyby na to svoje mužské kolegy upozornila, vůbec by nepochopili, na co si stěžuje. Zjevnou genderovou diskriminaci by v tom vůbec nespatřovali. Kolegyni by považovali za přecitlivělou, možná i trošičku paranoidní. Právě onen okamžik prozření označila O’Reillyová jako „Cvak!“.

Abigail, jsem ráda, že si pamatujete moji poznámku, že „antisemita je ten, který Židy nenávidí víc, než je nezbytně nutné“. Je úsměvná, ale nutí i k zamyšlení. Tento politováníhodný postřeh, který je často připisován zesnulému britskému filosofovi a intelektuálnímu obrovi Isaiahu Berlinovi, který byl ruským Židem, nám dává do ruky jednoduchý a užitečný nástroj, jak identifikovat předpojatost. Představte si, že jakási osoba udělá něco, co shledáváte nevhodným. Pro její skutky či postoje k ní tudíž můžete cítit zcela legitimně odpor. Pokud však k oné osobě budete cítit odpor – byť i jen o maličko – větší proto, že je židovského původu, je to antisemitismus. Dovolte mi, abych to konkretizovala na hypotetickém příkladu. Představte si řidiče, který byl úmyslně vytlačen ze silnice jakýmsi nevypočitatelným šoférem, z něhož se vyklube chlapík černé pleti. Postižený řidič si může ostatním lidem ve vozidle na nebezpečného kolegu zcela legitimně stěžovat. Jakmile však dodá, že to udělal „ten černý chlapík“, překročí červenou čáru a ocitne se ve sféře rasismu. Rasa totiž nemá s řidičskými schopnostmi nic společného. Pokud to postižený zmíní, lze to považovat za rasistickou „podprahovou píšťalku na psa“, signalizující, že dotyčný opovrhuje lidmi černé pleti obecně. (Pokud při popisu nevycválaného řidiče zmíníte jeho rasu policejnímu důstojníkovi, pak to ovšem rasismus není; jde jen o informaci, podle níž mohou policisté pachatele přestupku identifikovat.)

Teď si představte, jak někdo vypráví příteli o osobě, která ho podvedla při jisté obchodní transakci. Postěžovat si na „křivého projektanta nemovitostí“ je jedna věc. Hovořit však o „křivém židovském projektantovi nemovitostí“ je – Cvak! – antisemitismus. S tímto příkladem rozlišení mezi oprávněnou soukromou zahořklostí a předpojatým skandalizováním skupiny obyvatelstva se nicméně daleko nedostaneme. Myslím si, že je důležité vnímat ho jako židovský vtip obsahující nezbytnou derogaci Židů s tím, že jejich práva zůstávají zajištěna. „Nezbytně nutné“ z židovského pohledu znamená: „Pochopitelně nás to trápí, ale hlavně to nepřežeňte a nepokoušejte se nás zabít.“

Ale princip „poznat ho, když se s ním setkáme“ s doprovodným „cvak“ může fungovat jen za předpokladu, že jsme schopni identifikovat základní prvky antisemitismu – jeho stavební bloky. Potřebujeme obsah této zášti vynést na světlo. Jakmile ho budeme umět identifikovat, můžeme svým instinktům dovolit, aby ho registrovaly. Pokud něco neumíte definovat, nemůžete s tím polemizovat či proti tomu bojovat. Přistupme tedy k formálnější definici. Definice, s níž přišla Mezinárodní aliance pro připomínku holokaustu (IHRA, International Holocaust Remembrance Alliance), nyní přijatá Evropským parlamentem, zní:

„Určité vnímání Židů, jež je možné považovat za nenávist k Židům. Rétorické a fyzické projevy antisemitismu jsou namířeny proti židovským nebo nežidovským jedincům a/nebo proti jejich majetku, proti institucím a náboženským zařízením židovské komunity.“

Vážně také nežidovským? Ale jistě. V románu Arthura Millera Ohnisko nenávisti (Focus) z roku 1945 vystupuje pasivně antisemitsky založený muž, jemuž se zhorší zrak a musí začít nosit brýle. Mužův nadřízený a sousedé na základě jeho nového zevnějšku usoudí, že musí být Žid. Začnou jej proto posuzovat předpojatě a nakonec dojde i k fyzickému násilí. Přestože tento muž nebyl Židem, stal se ironií osudu terčem antisemitských projevů.

Historická socioložka Helen Feinová zařadila do své definice antisemitismu některé další důležité prvky:

„Přetrvávající latentní struktura nepřátelských názorů na Židy, která se v kolektivu projevuje u jedinců jako postoje, v kultuře jako mýtus, ideologie, folklór a výtvarná díla a ve skutcích jako společenská nebo právní diskriminace, politická mobilizace proti Židům a kolektivní nebo státní násilí – v jehož důsledku se, ať už záměrně, či nezáměrně, vytváří odstup a úsilí o vyloučení nebo likvidaci Židů jako Židů.“

Všimněte si průběhové formy slova přetrvávající. Nezaniká; nejde o jednorázovou událost. Vnější povaha antisemitismu se může během času měnit, ale podstata zůstává stejná. Není to nepodobné úporné infekci. S pomocí léků lze zmírnit symptomy, ale infekce samotná latentně přetrvává a v příhodném okamžiku se může vynořit znovu v nové inkarnaci, v odlišné „vnější slupce“. Podobu zášti lze přizpůsobit a upravit, ale základní představy či sebeklamy, jež dlí v jejím jádru, zůstávají konstantní. Ve starověku a středověku na sebe bral antisemitismus náboženskou podobu. Židé byli nenáviděni, protože odmítali přijmout křesťanství a později islám. V 18. století se k náboženským pohnutkám přidaly pohnutky rasové a politické. Voltaire opovrhoval církevní hierarchickou strukturou, ale stejně tak opovrhoval Židy. („V nestoudných bajkách, nevhodném chování a barbarismu jste překonali všechny ostatní národy. Zasluhujete trest, neboť ten jest vaším osudovým určením.“)

Lidé na politické pravici začali v 19. století obviňovat všechny Židy, že jsou socialisté, komunisté a revolucionáři. Lidé na politické levici naopak všechny Židy obviňovali, že jsou kapitalisty posedlými bohatstvím, bránícími zlepšení sociálních a ekonomických podmínek chudiny a pracujících. Celou tuto záležitost pak komplikovaly pseudovědecké myšlenky eugenického hnutí, jehož stoupenci tvrdili, že Židé jsou po genetické stránce méněcenní. Někteří ze zastánců těchto pseudovědeckých fantasmagorií zároveň tvrdili, že Židé nedisponují jen méněcennými, ale i nadprůměrnými znaky. Židé pro ně byli zlovolně inteligentní, a vzhledem k tomu, že se snadno mísili s Nežidy, využívali tyto vlastnosti k tomu, aby působili v životech nežidovského obyvatelstva rozvrat a spoušť. Antisemité se nijak netrápili tím, že si jejich tvrzení navzájem odporují – židovská méněcennost a nadřazenost zároveň. Tento toxický koktejl rasismu, náboženství, politiky a pseudovědy se stal úhelným kamenem nacistického antisemitismu a dnes tvoří i podstatu skinheadského hnutí bílé síly a antisemitismu bílých supremacistů.

Ze struktury antisemitismu vyplývá, že nejde jen o jakousi nahodilou směsici představ, neboť jejím výsledkem mohou být, jak si Feinová povšimla, „skutky – společenská nebo právní diskriminace, politická mobilizace… a kolektivní nebo státní násilí“. Antisemitismus je navíc vnitřně soudržný. Tato soudržnost může spočívat v sebeklamu a absurditě – asi jako když si v úsměvné historce zmiňovaní komunisté byli jisti, že všichni Židé mají štěstí, neboť byli vykázáni z fronty jako první a na rozdíl od ostatních nemuseli dál zbytečně čekat v zimě –, ale antisemité v tom rozhodně logiku nalézají. Bez ohledu na to, zda antisemitské projevy mají pozadí náboženské, politické, společenské, rasové nebo amalgám toho všeho, jsou v nich obsažena stále stejná témata či motivy. Dobře je známe: Židé sice mohou být početně nevýrazní, ale mají schopnost přinutit daleko mocnější entity, aby se řídily jejich pokyny. Tyto pokyny bez výjimky spočívají ve službě Židům na úkor Nežidů. Židé, bez ohledu na to, zda během tisíciletí žili blízko sebe, nebo byli navzájem odděleni celými kontinenty, utužovali své kosmopolitní aliance, jež jim umožňovaly dělat zlé věci.

Pozn. PŽ.:

Lipstadtová má žel ve zvyku uchylovat se k mnoha historickým paralelám či obrazům, kde se však dopouští řady zjednodušení a trivializací, motivovaných možná upřímnou snahou vynést význam Židů nad okolní (skutečný, či domnělý) antisemitismus. Navíc tyto dějinné příběhy vytrhává z dobových kontextů, aby posloužily její argumentaci., Typické je to při líčení vztahů křesťanů k Židům:

Historickou šablonu pro tato obvinění najdeme v novozákonním líčení Ježíšovy smrti. Bez ohledu na skutečnost, že všechny osoby vystupující v tomto příběhu byli Židé – až na Římany, kteří samotné ukřižování vykonali –, ze způsobu, jímž tento příběh po celé generace podávali církevní vůdcové, bylo zřejmé, že Ježíše zabili „Židé“, čímž lidstvo připravili o jeho moudrost, dobrotu i slávu. Udělali to proto, že Ježíš měl v úmyslu vykázat penězoměnce z oblasti Chrámu, což by ohrozilo příjmy v celé chrámové hierarchii. Podle po tisíciletí tradované křesťanské doktríny byl Ježíš ukřižován mimo jiné proto, že ohrožoval židovskou moc a finanční prosperitu. Církev měla jako instituce pro obviňování a ostrou kritiku židovstva motiv. Judaismus a křesťanství představovaly dva soupeřící věroučné systémy. Úspěch křesťanství jako „ratolesti“ judaismu byl ohrožen tím, že tu byli Židé, kteří odmítali přijmout novou „pravdu“. Souvisejícím dějinným stavebním blokem k vývoji tohoto nepřátelství přispěl apoštol Pavel, neboť prohlásil, že „je člověk ospravedlněn skrze víru, ne na základě zákona“ a „v Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán, či ne“. Jinými slovy, víra v Ježíše a jeho učení nahradila židovský zákon a tradice. Substituční teologie čili teologie náhrady – Pavlovo prohlášení, že křesťanství je jedinou pravou vírou, která je nadřazená judaismu, a tudíž jej věroučně i skutkově nahrazuje – se stala základní poučkou víry nové. Pavlova doktrína Židy marginalizovala, zejména ty, kteří i nadále praktikovali židovskou tradici, a umožňovala paulinistům, aby vyznavače judaismu líčili jako lidi slepé k pravdě. Paulinisté navíc tvrdili, že Židé novou víru odmítají proto, že jsou od přirozenosti škodolibí. V důsledku tohoto pojetí se pro ně judaismus nestal pouhým konkurenčním náboženstvím, nýbrž zdrojem zla. Tím se antisemitismus začal odlišovat od ostatních forem předpojatosti. Antisemitismus totiž nelze chápat jako zášť k čemusi „cizímu“, nýbrž jako nenávist k přetrvávajícímu zlu ve světě. Židé tudíž nejsou nepřítelem, ale arcinepřítelem. Tato zášť je všudypřítomná. Přetrvala tisíciletí a zakořenila v nejrůznějších kulturách. Vyskytovala se v mnoha zeměpisných oblastech – včetně těch, kde žádní Židé nežili. Pronikla do celé řady ideologií, dokonce i do striktně ateistického marxismu.

Je důležité, abyste pochopili, že antisemitismus – ale platí to i pro jakoukoli jinou předpojatost – existuje nezávisle na jakémkoli konání Židů. Někdy se může stát, že obvinění vznesené proti konkrétnímu Židovi či dokonce skupině Židů může být oprávněné. Někteří Židé jsou vskutku posedlí penězi nebo se špatně chovají ke svým podřízeným. Totéž ovšem platí pro některé Nežidy. Tvrdit, že „pan X je posedlý penězi; pochopitelně, je to Žid, není-liž pravda?“, je antisemitské. Antisemitismus není zášť vůči lidem, kteří jsou shodou okolností Židy. Je to nenávist k Židům, protože to jsou Židé.

Když uvážíme absurditu antisemitských postojů, proč je vlastně lidé zaujímají? Jedním z vysvětlení může být jejich zakořenění během tisíciletí. Získaly tím pevnou stabilitu a nelze je snadno vymýtit. Antisemitismus se navíc stal prostředkem, jak vysvětlit okolnosti, jež jsou jinak nevysvětlitelné. Když například ve 14. století řádil v Evropě dýmějový mor, Židé byli obviňováni, že otrávili studně a šířili toto onemocnění. Lidem po tisíciletí školeným v církevní předpojatosti vůči Židům poskytoval antisemitismus snadné, přímočaré a logické vysvětlení jinak nevysvětlitelného onemocnění. Hospodářské propady, politické třenice, neúspěšná vojenská tažení a nesčetné jiné krize se nemusely vůbec vysvětlovat a byly rovnou připsány na vrub Židům. Tímto obviňováním židovského obyvatelstva z utrpení ostatních se vliv antisemitismu jen posiloval.

Pozn. PŽ.:

V závěru jedné z kapitol se Lipstadtová uchyluje opět k metafoře židovského vtipu. Možná, že tím mimoděk vyslovuje víc moudrosti na téma antisemitismu, než v celé řadě jiných svých tezí. Tak jako tak stojí za to se s jejími názory setkat, polemizovat s nimi a poučit se z nich. Možná i způsobem, který sama autorka nezamýšlela.

A nyní tedy ten vtip:

„V parku sedí na jedné z nepočetných laviček vyhrazených pro obyvatele židovského původu dva Židé. Jeden čte Berliner Gemeindeblatt, list židovské komunity; druhý je zabrán do virulentně antisemitského nacistického plátku Der Stürmer. „Proč proboha čteš něco takového?“ ptá se užasle čtenář Gemeindeblatt svého přítele. „Když čtu židovské noviny,“ odpovídá přítel, „je to jen samé trápení, strasti a strašlivý osud. Když čtu Der Stürmer, dozvídám se, že ovládáme banky, světová média, mezinárodní úřady a že jsme vůbec úžasně mocní. Tak tomu rozhodně dávám přednost!“

(Deborah E. Lipstadtová – Antisemitismus: tady a teď. Překlad Václav Petr. Praha: Triton 2020. ISBN 978-80-7553-761-4. Výňatky z knihy jsou zveřejněny s výslovným souhlasem nakladatelství Triton.)2

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV



Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Platforma pro sociální bydlení: Na konci roku 2020 mělo díky Housing First stabilní domov 375 domácností

7:38 Platforma pro sociální bydlení: Na konci roku 2020 mělo díky Housing First stabilní domov 375 domácností

Česká města a neziskové organizace úspěšně pokračují v zabydlování rodin i jednotlivců.