Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 175. díl. Homo deus

10.02.2021 11:42

Už v minulém díle tohoto cyklu jsme se zastavili u díla izraelského historika Yuvala Noaha Harariho a jeho knihy Sapiens – stručné dějiny lidstva. Volným pokračováním oné knihy je další Harariho publikace s podobným názvem: Homo deus: Stručné dějiny zítřka.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 175. díl. Homo deus
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský

Zde pokračuje v úvahách o perspektivách lidstva optikou moderních genových technologií. Harari je skeptický k tradičnímu nahlížení řady základních hodnot lidské existence skrze periskop sociálních věd. Dá se říci, že je důsledným, možná až extrémním bio-deterministou. Skládá mnoho důkazů o tom, jak moc je člověk předurčen genetickými vlivy, a téměř zcela vylučuje jeho aktivní roli v uspořádávání priorit vlastního života. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla poprvé roku 2015 a nezachycuje tedy kataklyzmata prožitá v Evropě i okolním světě za posledních pět let, lze pochopit jistý optimismus, obsažený v úvodní kapitole Nový program lidstva. Nicméně na Harariho slova až tak doslova nedošlo. Katastrofy, které viděl daleko za horizontem, se rychlostí blesku přivalily k nám a postavily před nás zcela nové otázky, na něž musíme hledat odpovědi. To však neznamená, že jako dokument svého času a svého způsobu přemýšlení nemá smysl se potkat právě s knihou Homo deus. Vybíráme z ní vedle zmíněného úvodu také kapitolu, v níž se zaobírá konfliktem tradičního pojetí individuální svobody a biologických determinant, resp. možných zneužití současného stavu vědeckého poznání k usměrnění mentální činnosti jedince i celých národů. Důsledně vzato je to jedno z vážných varování před tím, co lidstvo dokáže působit samo sobě.

NOVÝ PROGRAM LIDSTVA

Na úsvitu třetího tisíciletí se lidstvo probouzí, protahuje si všechny údy, mne si oči a snaží se zaplašit vzpomínku na neodbytný zlý sen. Z paměti vyvstávají nezřetelné obrazy ostnatých drátů a nějakého ohromného hřibovitého mraku. Ano, zlý sen. V koupelně si omývá tvář, v zrcadle zkoumá vrásky, staví na kávu a otevírá notes. „Hm, copak asi máme dnes na programu?“

Odpověď na tuto otázku bývala po tisíciletí stejná. Tři problémy zaměstnávaly Číňany 20. století, Indy středověku a obyvatele starověkého Egypta. Hladomory, morové rány a války. Nesčetné generace se modlily k různým bohům, andělům a svátým, vymýšlely nejrůznější způsoby nápravy, sociální řády a instituce, ale nic naplat, miliony lidí dál hynuly hladem, nemocemi nebo násilnou smrtí. Musí to tak být, usoudili věštci i učenci, je to očividně součást božího plánu nebo důsledek nalomené lidské přirozenosti - a vysvobození se dostaví teprve na sklonku věků.

Na úsvitu třetího tisíciletí se však lidstvo probouzí ze zlého snu a žasne. Stačilo jen několik desetiletí, a hladomor, pandemie i válka se staly minulostí. Jistě ne zcela, ale nezvladatelné přírodní katastrofy se v podstatě proměnily v manažerský problém. Už se nemodlíme, aby nás nějaké božstvo nebo světec zachránili. Víme, čemu třeba zamezit, aby se pohromy neopakovaly, a většinou se nám to i daří. Kalamity sice občas nastanou, ale zdaleka ne tak často.

Pochopitelně že se objeví i vážné neúspěchy, ale dnes už nikdo nemávne rukou a neřekne „tak to holt na světě chodí“ anebo „děj se vůle boží“. Naopak pokaždé máme pocit, že někde někdo něco zavinil. Svoláme proto vyšetřovací komisi a slíbíme si, že příště se už nic takového stát nesmí. A ono to funguje. Katastrof ubývá.

Poprvé v dějinách umírá více lidí z přejídání než z hladu, stářím, a nikoli na infekci, a sebevražda ohrožuje větší počet osob, než dokáží zabít vojáci, teroristé a zločinci dohromady. Větší riziko dnes představuje divoký večírek než útok al- Káidy, ebola či sucho.

Přestože prezidenti, ředitelé a generálové řeší denně nějakou ekonomickou či vojenskou krizi, lidstvo z vesmírné perspektivy dějin pozvedá zrak a hledí k novému horizontu. Zvládáme hladomory, epidemie i války, nevíme jen, jaké vážné problémy je nahradí a co uděláme sami se sebou na prahu 21. století. Co bude vyžadovat naši pozornost a vynalézavost v relativně zdravém, materiálně zajištěném a stabilním světě? Tato otázka nabývá stále větší důležitosti, neboť biotechnika a informatika poskytly lidstvu nevídanou moc. Jak s ní ale naložíme?

HOMO SAPIENS ZTRÁCÍ NADVLÁDU: ČASOVANÁ BOMBA V LABORATOŘI

Individualismus, lidská práva, demokracie a svobodný trh dnes vládnou světu. Věda ale základy liberálního řádu podvrací, nemůže se totiž vyjadřovat k otázkám hodnoty a nedokáže určit, zda mají liberálové pravdu, staví-li svobodu nad rovnost a jedince nad společnost. Jako každé náboženství, ani liberalismus není založen na pouhé abstraktní etice, ale ani na tom, co považuje za fakta. Ta totiž při důkladném vědeckém průzkumu neobstojí.

Osobní svobodu hodnotí liberálové nade vše, protože věří, že člověk má svobodnou vůli. Rozhodnutí voliče nebo zákazníka není předem určené ani náhodné. Vnější síly a nepředvídané události nás nepochybně mohou ovlivnit, ale nakonec je to jedinec, kdo mávne kouzelnou hůlkou svobody a rozhodne. Proto liberalismus přikládá takovou důležitost volbě a učí, abychom šli za hlasem svého srdce a činili, co nám dělá radost. Svobodná lidská vůle naplňuje vesmír smyslem, a protože nikdo nezná city ostatních lidí a neví, jak se budou rozhodovat, nemáme důvěřovat Velkému bratru a o své zájmy a přání se máme starat sami.

Přisuzovat člověku svobodnou vůli není etický výrok, jak se na první pohled zdá, nýbrž faktické tvrzení o skutečnosti. Za časů Lockea, Rousseaua a Jeffersona to připadalo lidem samozřejmé, avšak dnes se to velmi špatně snáší s posledními vědeckými objevy. Protiklad mezi představou svobodné vůle a současnou vědou je jako slon v laboratoři, jehož se mnozí snaží nevidět, když se sklání nad svými mikroskopy a skenery.

O vnitřním mechanismu homo sapiense v 18. století ještě nikdo nic nevěděl. Byla to záhadná černá skřínka. Na otázku, proč někdo vytáhl nůž a vraždil, se dalo přijatelně odpovědět, že se tak prostě rozhodl. Má svobodnou vůli, a proto taky za svůj zločin odpovídá. Pak ale vědci skřínku otevřeli a nenašli v ní duši ani svobodnou vůli, žádný subjekt — pouze geny, hormony a neurony podřízené stejným fyzikálním a chemickým zákonům jako celý svět. Dnes by odpověď, že někdo vraždil, protože se tak rozhodl, připadala vědcům hloupá.

Genetici a neurologové by nabídli jinou a podrobnou odpověď. Popsali by elektrochemické procesy v mozku a jejich genetický obrys, jenž zrcadlí prastaré evoluční tlaky a náhodné mutace. Ty, jež vedly k vraždě, jsou bud dané, nebo náhodné, anebo kombinované - nejsou ale svobodné. Když neuron vystřelí elektrický výboj, může se jednat bud o danou reakci na vnější podnět, nebo o výsledek náhodné události, jakou je například spontánní rozpad radioaktivního atomu. V žádném případě se zde nenachází prostor pro svobodnou vůli. Lidské rozhodnutí je vyvrcholením celého řetězce biochemických akcí, každá z nich je určena tou předchozí, a proto nemůže být svobodné. Je-li volba výsledkem náhodných subatomárních nehod, také není svobodná. A když se náhody propojí s tím, co je předem dané, výsledek je pouze pravděpodobnostní, což ovšem také neumožňuje svobodně volit.

Představme si robota, jehož ústřední procesor je napojen na radioaktivní uran. Má na vybranou dvě možnosti — zmáčknout knoflík vpravo nebo vlevo v závislosti na počtu zaniklých atomů v předchozí minutě. Bude-li počet sudý, zmáčkne knoflík vpravo, bude-li lichý, tak vlevo. Ačkoli jeho rozhodnutí předem neznáme, nikdo by je nepovažoval za svobodné a ani ve snu by ho nenapadlo, aby mu umožnil účast v demokratických volbách nebo mu přisoudil právní zodpovědnost.

Z nejlepšího vědeckého poznání, jaké máme, vyplývá, že kombinace determinismu a náhod si rozděluje celý koláč a nenechává ani drobek svobody. Posvátná lidská svoboda dopadla stejně jako duše, je jen prázdný pojem bez rozpoznatelného významu. Svobodná vůle se nachází pouze v lidské představivosti a v příbězích, jež vymýšlí. Poslední hřebík do její rakve zatloukla teorie evoluce. Tak jako je tato teorie neslučitelná s existencí věčné duše, tak do ní nelze zakomponovat ani myšlenku svobodné vůle.

Kdyby byli lidé svobodní, jak by jejich vývoj mohl být určován přírodním výběrem? Podle evoluční teorie volí zvíře prostředí, potravu a partnery podle své genetiky. Zdravé geny mu vyhledají jedlou houbu, zdravého plodného partnera, a tak zvíře své geny předá další generaci. Má-li geny poškozené, nerozezná jedovatou houbu od jedlé, bude kopulovat s podobně postiženým partnerem a jeho geny zaniknou. Kdyby si zvíře mohlo svobodně vybírat svou potravu a své druhy, tak by přirozený výběr neměl s čím pracovat.

Nad takovým vědeckým vysvětlením lidé často jen mávnou rukou a prohlásí, že oni se cítí naprosto svobodní a jednají podle svého přání a rozhodnutí. To je nepochybně pravda. Lidé takto „svobodně“ jednají stejně jako opice, psi a papoušci. Když se Polly rozhodne, že chce bonbon, tak si vezme bonbon. Otázka nezní, zda lidé jednají podle svého přání, ale zda o svém přání rozhodují. Proč má Polly raději bonbon než okurku? Proč jsem se rozhodl zabít svého agresivního souseda, místo abych mu nastavil druhou tvář? Proč si chci koupit červené auto, a nikdy ne černé? Proč volím konzervativní stranu, a nikoli liberální? O tom nerozhoduji já. To přání sice pociťuji, to ano, ale bylo vytvořeno biochemickým procesem v mozku. A tento proces je bud dán, nebo je náhodný, ale svobodný být nemůže.

Jak to? Namítne někdo, vždyť tak důležité rozhodnutí jako zavraždit souseda nebo volit vládu není založeno na náhlém, nekontrolovatelném hnutí mysli nebo pocitu, ale na důkladně promyšlených a závažných souvislostech. Dlouho jsem rozvažoval, jak se rozhodnout, a mohl bych dospět i k jiné volbě - buď konzervativní stranu nevolit, nebo dokonce zůstat doma. Mám své důvody, proč se tak rozhoduji? Mohl by být myšlenkový pochod jiný? Jistě, ale v ohromné mozkovně člověka jej dané procesy determinují, a proto každý buď uvažuje určeným směrem, anebo jde o náhodu. Nevybírám si však svobodně takové myšlenky, jež by mě přivedly k rozhodnutí volit nebo nevolit konzervativce.

Nejde o hypotézy ani o filozofickou spekulaci. Dnes už se můžeme do mozku podívat a můžeme lidská přání a chování předvídat. Byl učiněn výzkum se skupinou lidí pod obřím skenerem. Všichni drželi v rukách spínače, které měli zapínat podle libosti. Vědci pozorovali činnost neuronů a byli schopni předem určit, co kdo udělá, aniž by si svého záměru byla daná osoba vědoma. Pohyb neuronů naznačujících chystanou akci přichází o několik milisekund až o několik vteřin dříve, než si člověk vůbec stačí uvědomit, co hodlá učinit.

Rozhodnutí zapnout pravý nebo levý spínač je výsledkem osobní volby, ale ta není svobodná. Naše víra ve svobodnou vůli vychází ze špatné logiky. Jakmile mě biochemická řetězová reakce přiměje zmáčknout pravý spínač, cítím, že si to opravdu přeji, a to je samozřejmě pravda. To ale neznamená, jak se lidé běžně domnívají, že je můj pocit totožný s mým rozhodnutím. Svá přání si nevolím, pouze je pociťuji jako volbu.

Problém svobodné vůle je kontroverzní, protože i vědci často vycházejí ze zastaralých teologických koncepcí. Křesťanští, muslimští a židovští teologové celá staletí zkoumali vztah mezi duší a vůlí. Předpokládali lidskou esenci, jakési pravé JÁ, podstatu osobnosti, která má svá vlastní přání. Údajně si je volí a její osud závisí na každém důležitém životním rozhodnutí. Pokud volí správně, dopadne v životě dobře, pokud ne, bude to zlé. Takový je rozdíl mezi nebem a peklem. Zůstává však otázka, zda o svých přáních vůbec mohu rozhodovat. Proč si Eva přála okusit zakázané ovoce? Odkud se vzalo to její nutkání? Napadla ji ta myšlenka jen tak náhodou, nebo se svobodně rozhodla? A pokud se svobodně nerozhodla, proč by měla být trestána?

Uznáme-li, že neexistuje duše ani vnitřní lidská esence, vlastní ego, nemá smysl se ptát, zda si ono já volí svá přání. Je to, jako bychom se ptali starého mládence, jak si jeho žena vybírá šaty. Ve skutečnosti existuje jen nepřetržitý proud vědomí, a přání a touhy se zvedají a klesají s tímto proudem, žádná neměnná identita já nic vlastnit nemůže, neboť neexistuje. Nemá smysl se ptát, jak volím svá přání — náhodně, deterministicky nebo svobodně?

Takové uvažování může někomu připadat dost složité, ale je velice snadné podrobit je zkoušce. Až vám na mysli vytane nějaká myšlenka, zeptejte se sami sebe, odkud se vzala. Rozhodl jsem se snad před minutou, že na něco takového pomyslím? Nebo jen tak vyskočila bez mé vůle a mého svolení? Jestliže opravdu vládnu svým myšlenkám a činům, nemohl bych se rozhodnout, že v příští minutě nebudu myslet absolutně na nic? Zkuste si to a uvidíte!

* * *

Pochybovat o svobodné vůli není jen filozofická záležitost. Jestliže náš organismus svobodnou vůli postrádá, znamená to, že můžeme za pomoci drog, genetického inženýrství a přímé stimulace mozek kontrolovat, a dokonce jím manipulovat.

Navštivte robotickou laboratoř s pokusnými krysami a uvidíte filozofii v praxi. Robo-krysa má do mozku zapojené dálkově ovládané elektrody. Stačí jednoduchý výcvik a výzkumníci jsou schopni ji přimět k tomu, aby nejen zahnula doleva či doprava, vylezla po žebříku, slídila okolo odpadků, ale aby vykonala i to, co normálně nesnáší, jako například skok z velké výšky. Vojenský průmysl a firmy mají o výzkum ohromný zájem, protože takové manipulovatelné robo-krysy by mohly kupříkladu vyhledat oběti zavalené pod troskami domů, pátrat po minách a mapovat podzemní tunely či jeskyně.

Ochránci zvířat samozřejmě proti krutému zacházení s krysami protestují, ale profesor Sanjiv Talwar z newyorské univerzity tvrdí, že se krysám takové experimenty velice líbí. „Nezapomínejte, že krysy pracují pro potěšení a elektrody u nich vyvolávají příjemný pocit. Dalo by se říct, že cítí přímo nirvánu. “

Anketa

Který z lídrů sněmovních stran ve vás vzbuzuje největší důvěru?

38%
0%
1%
46%
3%
hlasovalo: 24257 lidí

Podle našich nejlepších poznatků krysa skutečně nepociťuje, že by ji někdo ovládal nebo do něčeho nutil proti její vůli. Když profesor Talwar stiskne dálkový ovladač, krysa opravdu chce zabočit doleva nebo doprava. Další impulz, a krysa nadšeně leze po žebříku - vždyť všechna ta přání nejsou nic než řetězec vystřelujících neuronů. A je snad lhostejné, zda jsou stimulovány přirozeně nebo uměle elektrodami. Kdybychom se mohli krysy zeptat, jistě by nám odpověděla, že má svobodnou vůli. „Když chci zahnout doleva, zahnu doleva. Když chci lézt po žebříku, tak lezu. Nemám snad svobodnou vůli?“

Také lidi (stejně jako krysy) lze manipulovat, vytvářet u nich nebo jim odstraňovat složité emoční stavy jako lásku, zlost, strach a úzkost stimulací správných míst v mozku. Americká vojenská správa nedávno zahájila výzkum, jak implantací počítačových čipů neutralizovat vojákům poválečný stres.

V jeruzalémské nemocnici Hadasa vymysleli novou léčebnou metodu pro akutní úzkostné stavy. Elektrody zavedené do mozku propojili s minipočítačem na hrudi pacienta a minipočítač pak vyslal určité slaboproudé signály do mozkového centra deprese. Nezdá se, že by to fungovalo vždycky a u všech, ale v některých případech pacienti hlásili, že to mučivé prázdno, které je tak dlouho trápilo, zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.

Jeden nemocný si po zákroku stěžoval, že elektrody nefungují a on znovu upadl do těžké deprese. Lékaři však zjistili, že jen zapomněl dobít baterii.

Vzhledem k pochopitelným etickým obavám mohli výzkumníci zavádět do lidského mozku elektrody jen zcela výjimečně, proto je raději montovali na helmu; odborně řečeno vznikl „transkraniální proudový stimulátor“. Tato helma vytváří slaboproudé magnetické pole a povzbuzuje nebo tlumí činnost určitých míst v mozku, na něž se zaměřuje.

Americká armáda s nimi experimentuje a doufá, že zvýší soustředění vojáků při výcviku i na bojišti. Hlavní správa výzkumu na letecké základně v Ohiu si dala honosný název -Ředitelství lidské výkonnosti - ale zatím velké úspěchy nesklidila. Její reklamní název odpovídá leda naději spojované s transkraniálním stimulátorem, i když několik studií už naznačilo, že lze zvýšit kognitivní výkon například u lidí, kteří řídí letecký provoz, nebo u odstřelovačů a vůbec u profesí, kde se vyžaduje intenzivní a dlouhodobé soustředění.

Novinářce Sally Adeeové, která píše pro New Scientist, bylo umožněno, aby si vyzkoušela, jak funguje výcvikové středisko pro odstřelovače. Nejdříve se ocitla v simulátoru bojiště bez transkraniální helmy. Docela ji vyděsilo, když se na ni vrhlo dvacet po zuby ozbrojených maskovaných teroristů v životní velikosti s bombami. „Za každým, kterého jsem zastřelila/ píše Sally, „se odněkud vynořili tři další. Uvědomila jsem si, že střílím moc pomalu, zmocnila se mě panika a několikrát se mi zasekla puška. Naštěstí ti bojovníci kolem byli jen virtuální přeludy. Sally byla tak zklamaná ze svého výkonu, že chtěla odhodit zbraň a odejít.

Na druhý pokus dostala Sally helmu. Kromě lehounkého zvonění v uších a ocelové chuti v ústech nic zvláštního nepociťovala. Kupodivu teď odstřelovala virtuální útočníky chladnokrevně a systematicky jednoho po druhém, jako by byla Rambo nebo Clint Eastwood. „Tentokrát, když se na mě hnali a výhrůžně mávali samopaly, jsem byla v naprostém klidu. Stačilo se před každým výstřelem nadechnout a namířit na toho nejbližšího. Jako by uběhlo jen pár vteřin, najednou slyším — skvěle, je konec. V simulační místnosti se rozsvítila světla a v tom tichu mezi zastřelenými jsem očekávala další útočníky. Byla jsem trochu zklamaná, když mi snímali helmu s elektrodami. Dívám se na hodiny, někdo posunul čas dopředu asi o dvacet minut, je to možné? Ptám se asistentky, kolik jsem jich dostala, a ona se na mě udiveně podívala. - No všechny, řekla. “ Sallyin život se po experimentu změnil. Uvědomila si, že zažila něco jako duchovní přerod. Ta zkušenost neznamenala, že se začala cítit chytřejší nebo že začala rychleji chápat; bylo to, jako by se země pod ní propadla a všechno v hlavě umlklo. Naprostý div, zmizely veškeré pochyby. Neuvěřitelné ticho. „Snad pro mě budete mít pochopení, když vám řeknu, že ještě po několika týdnech jsem tam chtěla zajet a nechat si nasadit na hlavu ty elektrody. Napadaly mě nové otázky. Kdo vlastně jsem, když pominu ty neodbytné hlasy v mém vědomí, které mi brání v úspěchu a podporují mé obavy? Odkud se berou?“ Některé hlasy jsou ozvěnou společenských předsudků, některé ohlasem naší osobní zkušenosti a některé mají genetický původ. Všechny dohromady, říká Sally, vytvářejí neviditelný příběh, jímž ovlivňují naše vědomé činy, aniž si to mnohdy uvědomujeme. Co by se stalo, kdybychom mohli přepsat svůj vnitřní monolog nebo jej příležitostně umlčet?

Vývoj transkraniálních stimulátorů je ještě v plenkách a nevíme, kdy se zdokonalí. Zatím stimulátory zvyšují výkon jen na krátko, tak jak si to Sally vyzkoušela. Mohlo jít o výjimečnou zkušenost, nebo dokonce i o placebo. Většina studií stimulátorů vychází z malého vzorku upravených podmínek a dlouhodobé riziko není zatím známo. Pokud se ale taková technika rozvine nebo se objeví jiná, která dokáže ovlivnit v mozku elektrické vzorce, neovlivní zásadně něco takového člověka a lidskou společnost?

Manipulace elektrickými okruhy v mozku může mít i jiné uplatnění než jen efektivnější likvidaci teroristů. Větší soustředění by přišlo vhod při každé činnosti, nejen pracovní. Pokud by se taková manipulace rozšířila, údajná svobodná vůle by byla na prodej. Chcete se naučit hrát na klavír, ale místo cvičení se raději díváte na televizi? Nevadí, nasaďte si helmu, nařiďte správný software a nic jiného než přehrávání vás už nebude zajímat.

Může se zdát, že možnost potlačit nebo usměrnit duševní hlasy svobodnou vůli posílí, neboť hlasy nás rozptylují a nedovolují nám, abychom svá nejvlastnější přání realizovali. S helmou na soustředění nebo s něčím podobným bychom mohli umlčet vliv reklamy, rodičů, kněží i sousedů a věnovat se výlučně svému záměru. Jak se však brzy ukáže, představa, že máme své jedinečné JÁ, jež by nám umožnilo odlišit autentická přání od hlasů vetřelců, je jen nevědecká liberální fáma.

Kdo je ono JÁ

Současná věda podvrací nejen liberální víru ve svobodnou vůli, ale i celé náboženství individualismu. Liberálové věří, že člověk má jedinečné, nedělitelné JÁ, že být jedincem znamená být individuální. Jistě, jedno lidské tělo je složeno přibližně z 37 bilionů buněk a denně v něm probíhají nesčetné přeměny a přestavby. Jestliže se ale budeme soustředit a zaměříme se na své JÁ, někde v hloubce uslyšíme jediný, zřetelný a autentický hlas své pravé identity, která je zdrojem veškerého smyslu a autority vesmíru. Bez něj by liberalismus nedával smysl, bez jediného, zosobněného JÁ bych na cestě k volební urně nevěděl, který hlas mám poslechnout, a zmateně bych bloudil v supermarketu i na trhu s manželstvím.

Vědy o životě však v posledních letech došly k závěru, že takový liberální příběh je pouhý mýtus. Jednotný, autentický subjekt je stejně reálný jako věčná duše, Santa Claus a velikonoční králíček. Podíváme-li se hluboko do sebe, zdánlivá jednota se rozpadne na mnoho konfliktních hlasů, z nichž žádný nemůže být mé pravé já. Lidé nejsou jedinci, jsou rozdělenci.

Lidský mozek má dvě hemisféry propojené silným mozkovým trámcem a každá ovládá protilehlou půlku těla. Pravá hemisféra kontroluje levou část, přijímá data z levého vizuálního pole a zodpovídá za pohyb levé ruky a nohy — a levá hemisféra naopak. Proto také mrtvice v pravé hemisféře způsobí ochrnutí levé části těla a lidé si pak češou vlasy jen na pravé straně hlavy anebo jedí jen z pravé půlky talíře.

Mezi oběma hemisférami existují také rozdíly v emocionální a kognitivní činnosti, ačkoli je nelze přesně vymezit. Většina myšlenkových pochodů se odehrává v obou částech, ale nikoli ve stejné míře. Levá se více specializuje na jazyk a logické uvažování, kdežto pravá vnímá lépe prostor.

Velký průlom v bádání vzájemného vztahu obou částí mozku přinesl výzkum epileptiků. U těžce postiženého vypukne elektrická bouře v jedné polokouli, okamžitě se rozšíří do všech stran a způsobí záchvat. Pacient přestane ovládat své tělo a vyřadí se tak z práce i z normálního života. Ještě v polovině 20. století měli lékaři ve zvyku přeříznout mozkový trámec, aby se elektrické bouře nepřenášely na druhou stranu mozku. Pro vědce byli tito pacienti velkým zdrojem nových poznatků.

Nejdůležitější výzkum pacientů s rozděleným mozkem vedl se svým studentem Michaelem S. Gazzanigou profesor Roger Wolcott Sperry, jenž za své průkopnické objevy obdržel v roce 1981 Nobelovu cenu. V jedné studii popisuje reakce mladíka na otázku, čím by se chtěl jednou stát. Chlapec řekl, že malířem, jak odpověděla levá hemisféra, jež se stará o logiku a jazyk. On však měl aktivní centrum mluvy v pravé hemisféře; ta sice už neovládala hlas, ale umožnila mu skládat slova z písmen hry scrabble. Badatelé chtěli vědět, jak se vyjádří pravá mozková polokoule. Otázku mu napsali na papír a položili do levého zorného pole, které vnímá pravá polovina mozku. Čím bys chtěl být, až vyrosteš? Protože pravá část neumožňovala chlapci mluvit, levá ruka bleskurychle složila z písmen odpověď. Automobilovým závodníkem. Docela děsivé, že?

Neméně záhadné úkazy vyjevilo chování jakéhosi pacienta, veterána druhé světové války, protože mu každou ruku ovládala jen protilehlá hemisféra bez propojení s opačnou. A protože hemisféry nespolupracovaly, tak se někdy stalo, že se jednou rukou snažil zavřít dveře, zatímco druhá je otevírala.

V jednom experimentu ukázal Gazzaniga se svým týmem obrázek slepičího pařátu levé části mozku, ovládající mluvu, a současně ukázal pravé straně obrázek zasněžené krajiny. Když se pak pokusné osoby zeptal, co spatřila, osoba odpověděla, že slepičí pařát. Gazzaniga pak před ni položil řadu obrázkových karet, aby z nich vybrala tu, jež by nejlépe odpovídala tomu, co viděla. Pravá ruka (ovládaná levou částí mozku) ukázala na slepici, ale okamžitě vystřelila levá a vybrala si lopatu na sníh. Na samozřejmou otázku, proč si pokusná osoba vybrala slepici i lopatu zároveň, dostal Gazzaniga odpověď, že ten pařát patří slepici, ale lopata je nezbytná na čištění kurníku.

Co se vlastně přihodilo? Levá část mozku, ovládající mluvu, neměla informaci o sněhu, a proto nevěděla, proč si levá ruka vybrala lopatu. Pokusná osoba se to pak pokusila nějak logicky vysvětlit. Po mnoha takových pokusech Gazzaniga usoudil, že levá hemisféra je nejen střediskem verbální činnosti, ale i střediskem interpretace a usiluje z různých náznaků zkušeností slátat přijatelnou odpověď na otázku po smyslu života.

V jiném pokusu byl pravé, neverbální straně ukázán pornografický obrázek. Pokusná osoba zrudla a začala se rozpačitě smát. „Copak jste viděla?“ zeptali se ženy výzkumníci škodolibě. „Nic, jen záblesk světla,“ řekla levá strana, ale žena se okamžitě opět uchichtla a zakryla si ústa. „Tak proč se smějete?“ Zmatená levá interpretační hemisféra se zoufale pokusila najít nějaké rozumné vysvětlení a přišla s nápadem, že jeden přístroj v místnosti vypadal legračně.

Je to, jako kdyby CIA nařídila útok dronu v Pákistánu, o němž by americké ministerstvo zahraničí nic nevědělo, a když by se novináři neodbytně ptali, co se stalo, mediální manipulátoři by vymysleli nějakou uvěřitelnou odpověď. A stejné je to i u zdravých lidí, nejen u pacientů s nepropojenými hemisférami.

Ke stejným poznatkům došli ekonomové zabývající se studiem ekonomické volby. Lépe řečeno volby v otázce, když se rozhodujeme mezi toyotou a mercedesem, mezi dovolenou v Thajsku nebo v Jižní Koreji nebo zda koupíme raději jihokorejské státní dluhopisy místo investování na šanghajské burze. Většina experimentů naznačila, že o výsledku rozhodla tahanice mnoha konfliktních entit, a nikoli jediné JÁ.

Zcela zásadní test provedl laureát Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman v roce 2002. Skupina dobrovolníků se zúčastnila experimentu, který měl tři části. V té první a krátké měli dobrovolníci držet jednu minutu ruku v nepříjemně studené vodě (14 °C) na hranici bolesti. Ve druhé, delší části pokusu byla po minutě tajně do chladné vody přidána voda teplá, jež zvýšila teplotu o jeden stupeň. Poté mohli účastníci ruce z vody vytáhnout. Někteří prodělali nejprve první, minutový experiment, jiní začali s druhým. Po sedmi minutách přišla na řadu třetí část experimentu, v níž se pokusné osoby měly rozhodnout, kterou z předchozích zkušeností si zopakují. Plných 80 procent se rozhodlo pro tu delší variantu, kterou si mylně pamatovali jako méně nepříjemnou.

Pokus se studenou vodou je sice jednoduchý, ale jeho důsledky pro liberální světonázor jsou devastující, protože obnažil existenci nejméně dvou subjektů v člověku: prožívajícího JÁ a vysvětlujícího JÁ. To první vnímá od jednoho momentu k druhému, a proto delší doba ve vodě je pro ně pochopitelně nepříjemnější zkušenost. Po dobu 60 vteřin je ruka ve studené vodě a během dalších 30 vteřin ve vodě jen o stupeň méně nepříjemné. Pro zkušenostní subjekt je nemyslitelné, aby k nepříjemné zkušenosti byl dodán další, jen o málo příjemnější prožitek, a tím celou zkušenost pozitivně ovlivnil.

Jenže ono zkušenostní JÁ si nic nepamatuje, žádný příběh nevypráví a nikdo se ho na nic neptá. Objevovat zasuté vzpomínky, fabulovat a rozhodovat, na to má monopol to druhé, vysvětlujícími. Má interpretační schopnost levé mozkové hemisféry. Neustále spřádá báje o minulosti a plánuje budoucnost. Jako každý novinář, básník nebo politik vysvětluje všechno zkratkovitě a ve vyprávění skáče po vrcholných okamžicích k požadovanému konci. Celková hodnota zkušenosti je určena průměrem oněch vrcholů a konečným výsledkem. Konec dobrý, všechno dobré.

V krátkém pokusu se studenou vodou uvažuje takto: voda byla studená na začátku i na konci; závěr je jednoznačný - byla nepříjemně studená. V druhém, delším experimentu ovšem průměr celou situaci mění. Voda byla nejprve studená a později nepatrně teplejší. Subjekt nebere v úvahu délku prožitku, považuje celou zkušenost za snesitelnější a rozhodne se dát delší době ve studené vodě přednost jen proto, že byla na konci o něco málo teplejší.

Pediatři a veterináři s tím mají výbornou zkušenost. Mívají připravenou skleněnou mísu s pamlsky pro děti nebo pro psy a po bolavé injekci nebo nepříjemné prohlídce stačí na konci desetivteřinový příjemný prožitek vygumovat z paměti mnoho minut úzkosti a bolesti.

Dávno před existencí dětských lékařů už takový trik vymyslela evoluce. Stačí si uvědomit, jaké strašlivé porodní bolesti zakoušejí mnohé ženy při porodu, a bylo by logické předpokládat, že něco takového žádná normální žena už v životě nebude chtít podstoupit. Ke konci porodu a ještě po několik dnů se v těle matky však vylučuje hormon kortizol a beta-endorfiny, které snižují bolest, vytvářejí pocit úlevy, a někdy dokonce i radostné vzrušení. K tomu přistupuje nová zkušenost lásky k dítěti, radost rodiny, přátel i spojení národní propagandy a náboženských dogmat. Z porodního stresu tak zůstane pozitivní vzpomínka.

V lékařském středisku Rabin Medical Centre v Tel Avivu také zjistili, že paměť porodních bolestí zná jen průměr mezi vrcholem a koncem a délka zážitku na ně nemá vliv. Velký výzkum ve Švédsku (zahrnoval celkem 2428 matek) prokázal totéž. Devadesát procent žen potvrdilo pozitivní nebo velice pozitivní porodní zkušenost, i když na bolest nezapomněly; dokonce 28,5 procent žen prohlásilo, že byla nesnesitelná — to ale nijak jejich celkově pozitivní hodnocení neovlivnilo. Náš vysvětlující subjekt jako nějaký cenzor začerní hrůzné vzpomínky a do archivu zařadí příběhy se šťastným koncem.

Partnery, kariéru, bydlení i volbu dovolené většinou obstará naše vysvětlující JÁ. Kdybychom si měli vybrat mezi návštěvou Jamestownu, historického koloniálního městečka založeného prvními přistěhovalci v roce 1607, nebo vysněnou dovolenou na Aljašce, či se rozhodovali mezi letoviskem u moře na Floridě nebo se chtěli oddávat orgiím, drogám a hazardu v Las Vegas, a to pod podmínkou, že si před odjezdem do Vegas musíme vzít prášek, aby z návštěvy v paměti nic nezůstalo, co bychom si vybrali? Většina lidí by zvolila Jamestown, protože naše vysvětlující ego si žádá příběh a nechce ani slyšet o nějakých divokých zážitcích, jestliže si je nebudeme pamatovat.

Popravdě řečeno ani zkušenostní, ani vysvětlující JÁ nejsou od sebe zcela oddělena. K vyprávění příběhů, byt fabuluje, potřebuje vysvětlující subjekt také nějaké zkušenosti a materiál. Příběhy pak vyvolávají pocity zkušenostního JÁ. Je rozdíl mezi hladem, když se postíme kvůli ramadánu nebo kvůli lékařskému vyšetření. A co teprve když nejíme, protože nemáme dost peněz. Naše hladovění bude mít pokaždé jiný význam a přinese jinou zkušenost.

Nezapomínejme, že zkušenostní subjekt je často natolik silný, že maří sebelepší plány vysvětlujícího JÁ. Typickým příkladem jsou novoroční předsevzetí. Nařídím si dietu a každodenní návštěvu posilovny, ale už za týden mě zkušenostní ego ovládá, do tělocvičny se mi nechce, objednám si pizzu a pustím televizi.

Přesto se téměř všichni ztotožňujeme se svým vysvětlujícím JÁ. Řeknu-li JÁ, míním svůj příběh v hlavě, nikoli proud zkušeností. Potřebuji zdánlivě logický systém, abych si uspořádal bláznivý chaos života, a nevadí, že je děravý a plný lží, že jej stále přepisuji, takže dnešní verze popírá tu včerejší. Hlavně že mám pocit neměnné identity od narození až do smrti a někdy i za ni. Tak vzniká problematická liberální víra, že jsem jedinec se zřetelným a celistvým vnitřním hlasem, jenž dává smysl celému vesmíru.

(Yuval Noah Harari - Homo deus: Stručné dějiny zítřka. Překlad Alexander Tomský a Anna Pilátová. Praha:LEDA 2017. ISBN 978-80-7335-502-9)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV



Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Platforma pro sociální bydlení: Na konci roku 2020 mělo díky Housing First stabilní domov 375 domácností

7:38 Platforma pro sociální bydlení: Na konci roku 2020 mělo díky Housing First stabilní domov 375 domácností

Česká města a neziskové organizace úspěšně pokračují v zabydlování rodin i jednotlivců.