Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 174. díl. Sapiens – Stručné dějiny lidstva

04.02.2021 18:41

Juval Noach Harari se narodil roku 1976 v Haifě a vyrůstal v nedalekém městě Kirjat Ata. Střední vzdělání získal ve Vzdělávacím centru Leo Baecka v Haifě, které se hlásí k Světové unii progresivního judaismu.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 174. díl. Sapiens – Stručné dějiny lidstva
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský

V letech 1993–1998 studoval historii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V roce 2005 byl zde jmenován odborným asistentem, v roce 2008 se stal docentem a v září 2014 pak profesorem. V letech 2003–2011 byl koordinátorem programu světových dějin, konečně v roce 2012 byl spolu s 25 dalšími vědci zvolen do nově ustavené organizace mladších členů Izraelské akademie věd. Dlouhodobě se zabývá světovými dějinami a makrohistorickými procesy. Jeho dosud nejslavnější knihou přeloženou do téměř třiceti jazyků je popularizačně pojatá stručná historie lidstva Sapiens: od zvířete k božskému jedinci  - vyšla v Izraeli roku 2011 (v anglickém vydání Sapiens: A Brief History of Humankind, 2014).  Česky vyšla kniha roku 2013 pod titulem Sapiens – úchvatný i děsivý příběh lidstva.

Anketa

Má Ústavní soud vaši důvěru?

8%
92%
hlasovalo: 28262 lidí

Masová popularita této knihy je způsobena nejen samotným obsahem, ale i podáním. Harari píše esejistickým stylem, který je oproštěn od akademické pseudořeči, a přitom všechna svá tvrzení dokládá desítkami odkazů a zdrojů. Četba této knihy je intelektuálním dobrodružstvím. Nemusíte s autorem vždy souhlasit, ani to po vás nežádá (například jeho vášnivá obhajoba darwinismu by jistě popudila nejednoho věřícího křesťana), ale je užitečné si spolu s autorem pokládat mnoho otázek, na něž neznáme odpovědi. Nebo jsou odpovědi ukryty přímo v těch otázkách? Posuďte sami.

Co o knize píše její vydavatel? „Jaká byla cesta, kterou až dosud urazil slabý a nevýznamný tvor, který před dvěma miliony let v koutě Afriky získal vědomí, vyvraždil své bratrance rodu Homo a ovládl planetu? Umožnila mu zvítězit nelítostná krutost nebo schopnost vzájemné spolupráce? Harari s velkou erudicí i odvážnou představivostí líčí paradox tvora, který se vydal mimo hranice svých biologických parametrů. Jeho kolektivní vlastnosti umožnily spolupráci stále rozsáhlejších lidských skupin a po kognitivní revoluci před 70 000 lety přišly další dějinné zlomy - objevy zemědělství, peněz, společenského kultu, impéria, peněžního úvěru i víry v budoucnost.

Co čeká lidstvo dál? Mají dějiny směr, jak naznačuje globální obchod a hromadné technologie? Kam nás zavede závratný vývoj posledních desetiletí? Autor podává provokativní hypotézy na zneklidňující otázky vyplývající z proměn přírody, psychiky, rodiny i společnosti. Opravdu žijeme šťastněji než kdysi? Co bude třeba obětovat kvůli blahobytu? Jsme před branami ráje, nebo pekla? Nadějeplný příběh má temné kontury a paradoxní odpovědi.“

ZÁNIK HOMO SAPIENS

Na začátku jsme si definovali lidské dějiny jako další fázi ve vývoji od fyziky k chemii a biologii. Homo sapiens jako každý živočich podléhá fyzikálním silám, chemickým reakcím a přírodnímu výběru. Člověk dokáže mnohem víc než ostatní živé bytosti, ale i tak podléhá omezením. Když i na dějiny pohlédneme z hlediska evolučního výběru, žádný úspěch a výkon nemohl člověka zbavit biologického vymezení.

Na začátku jednadvacátého století se však zdá, že už to neplatí. Člověk překračuje své biologické hranice, narušuje mechanismus přírodního výběru a nahrazuje jej svým vlastním zákonem inteligentního designu.

Bezmála čtyři miliardy let řídil vývoj všech organismů na této planetě mechanismus přírodního výběru. Neexistuje tvor, který by byl výsledkem snahy inteligentního stvořitele. Žirafa nevděčí za svůj protáhlý krk nápadu nějaké výjimečné bytosti, ale soutěžila mezi pravěkými žirafami. Předkové dnešních žiraf s delšími krky měli přístup k většímu množství potravy, a proto zplodili daleko více potomků než žirafy s krkem kratším. Nikdo nepřemýšlel, že dlouhý krk umožní žirafí: lépe spásat listí ze stromů. Darwinovo geniální vysvětlení si vystačí bez inteligentního tvůrce.

Po miliardy let nebyl zásah do přírodního výběru myslitelný, protože neexistovala inteligence, která by ho mohla provádět. Mikroorganismy, ještě nedávno jediní tvorové, jsou schopny neuvěřitelných věcí, přestože nemají vědomí, nemohou si klást cíl ani plánovat. Dovedou ale do své buňky začlenit genetický kód jiného druhu a získat tak zcela novou vlastnost, například odolnost vůči antibiotikům.

V určitém vývojovém stadiu se objevili živočichové jako delfíni, šimpanzi nebo neandrtálci, vybavení vědomím a schopností přece jen trochu plánovat. Ale i kdyby pračlověk snil o tučném a pomalém zajíci, který by se dal krásně chytit, jakmile by dostal hlad, nebyl by schopen svůj sen uskutečnit. Musel lovit zvířata, která se zrodila v přírodě.

Zemědělská revoluce před zhruba deseti tisíci lety jeho závislost poprvé porušila. Lidé objevili, že lze křížit tučné slepice s pomalými kohouty, vypěstovat tlustší, línější potomstvo a nakonec celý rod tučných, pomalých ptáků - čili zcela nový, v přírodě neznámý druh drůbeže, výsledek inteligentního designu.

Ve srovnání se všemocnými bohy byly však lidské možnosti značně omezené. Křížením se dal obejít nebo ovlivnit přírodní výběr, jemuž slepice podléhají, ale nebylo možné vytvořit nové vlastnosti, které se v genofondu divokého kúra nenacházejí. Mezi člověkem a drůbeží se časem rozvinul symbiotický vztah podobný tomu, jenž v přírodě vzniká samovolně. Tak jako květena pestrých barev má výhodu, protože ji hmyz častěji opyluje, tak i selektivní chov vypěstuje více kuřat s požadovanými vlastnostmi.

Čtyři miliardy let starý řád dnes čelí zcela nové situaci. Vědci po celém světě plánují nové, v přírodě neexistující bytosti. Beztrestně porušují zákony přírodního výběru a zasahují do základních vlastností organismů. Brazilský bioumělec Eduardo Kac chtěl v roce 2000 vytvořit svérázné umělecké dílo - zeleně fluoreskujícího králíka. Nabídl jedné francouzské laboratoři neomezenou částku, když mu takového králíka dodají. Vědci naočkovali do DNA embrya bílého králíka gen zeleně fluoreskující medúzy - a ejhle! Zeleně zářící králík byl na světě. Kac ho pojmenoval Alba.

Mechanismus přírodního výběru Albu stvořit nedokáže. Je to výsledek genetického inženýrství a možná i posel věcí příštích. Jestliže se totiž jeho potenciál opravdu uskuteční a lidstvo se mezitím nevyhubí, mohlo by se ukázat, že vědecká revoluce nebyla jen významnou dějinnou událostí, ale největší biologickou revolucí od vzniku života na Zemi. Po čtyřech miliardách let přírodní selekce stojí možná Alba na začátku nového kosmického věku, v němž bude životu vládnout lidská inteligence. Pokud se tak stane, budeme muset dějiny od základů přehodnotit. Ze zpětného pohledu miliardy let se bude dnešek možná jevit jako experimentální a zaučovací fáze lidstva, která naprosto změnila podmínky a pravidla života.

Biologové po celém světě dnes bojují s hnutím jiného inteligentního designu, které se staví proti vyučování darwinismu ve školách, protože se jeho zastánci domnívají, že tak složitý systém jako živý organismus prozrazuje existenci Stvořitele. Biologové mají pravdu ohledně minulosti, ale zastánci tohoto inteligentního designu by paradoxně mohli mít pravdu ohledně budoucího vývoje.

Podle současných představ by přírodní výběr mohl být nahrazen lidskou tvořivostí (bioinženýrstvím) směřující k produkci kyborgů (tvorů částečně anorganických), a dokonce i k vytvoření zcela anorganických forem života.

O myších a lidech

Bioinženýrství znamená hluboký zásah do biologie organismu, protože modifikace genu ovlivní tvar, vlohy, potřeby i přání živočicha podle předem stanoveného cíle - podobně jako u výtvoru Eduarda Kace.

Bioinženýrství není však nic nového. Lidé už tisíce let přetvářejí sami sebe i jiné živočichy. Jako příklad se nabízí kastrace. Ta se provádí nejméně deset tisíc let, protože je snadnější zapřáhnout do pluhu vola. Kastrovaly se i děti, aby z nich byli zpěváci s kouzelným vysokým hlasem, nebo strážci harémů, aby jim sultán mohl svěřit dohled nad svými ženami.

Úžasný pokrok výzkumu organismů - hlavně na úrovni buněk a buněčných jader - otevřel nepředstavitelné možnosti. Dnes jsme už schopni nejen kastrovat, ale za pomoci hormonů a operace můžeme změnit i pohlaví.

A to není vše. Představte si to překvapení, odpor a šok, když v roce 1996 proletěla tiskem a televizí po celém světě jedna fotografie myši:

Ne, není to koláž. Je to skutečná fotografie myši, které vědci naočkovali na záda buňky dobytčí chrupavky. Dokázali vypěstovat novou tkáň do tvaru, který připomíná lidské ucho. Takovou metodou by vědci mohli vyrábět umělé uši, které by mohly být implantovány lidem.

Ještě větší zázraky dokáže genetické inženýrství. Na rozdíl od selektivního křížení omezeného genetickým kódem umí vytvořit zcela nové organismy. Použitím cizích nebo umělých genů může být „stvořena“ úplně nová fauna. Alba by křížením vzniknout nemohl, protože králík nemá v genech zelenou fluorescenci a bylo by poměrně obtížné pářit ho s medúzou.

Takové inženýrství však vyvolává řadu etických, politických a ideologických otázek. A zdaleka to nejsou jen zbožní monoteisté, kdo namítá, že by si člověk neměl hrát na Stvořitele. Způsob, jakým si zahráváme s přírodou, šokuje i nevěřící. Hnutí za práva zvířat protestuje proti mučení laboratorních zvířat, která jsou přetvářena bez ohledu na své vlastní potřeby. Zastánci lidských práv se obávají, že by genetické inženýrství dokázalo vytvořit supermany, kteří by mohli zotročit lidstvo. Množí se apokalyptické vize vzniku biodiktátorských režimů, které nakloňují neporazitelné vojáky a pasivní dělníky. Panují obavy z obludné úpravy genů, protože nebudeme schopni takovou věc moudře a prozíravě regulovat. Proto zatím využíváme jen malý potenciál genetického inženýrství. Většina organismů, které upravujeme, není pro bojovníky za práva živých bytostí příliš zajímavá. Jedná se totiž hlavně o rostliny, houby, bakterie a hmyz. O takových bakteriích jako E. coli, které symbioticky žijí v našich střevech, uslyšíte v hlavních zprávách, jen když uniknou a způsobí smrtelnou infekci, protože byly geneticky upraveny na výrobu biopaliva. Že však E. coli a několik druhů hub bylo modifikováno na výrobu inzulínu a snížily se tak náklady na léčbu cukrovky nebo že gen nějaké arktické ryby byl naočkován úspěšně do brambor, aby vydržely při nízkých teplotách, se dozvíte z médií málokdy.

Genetické inženýrství už ale přetváří i některé savce. Mlékárenský průmysl kvůli mastitidě, zánětlivému onemocnění kravských vemen, přichází každoročně o miliardy dolarů. Vědci proto experimentují s geneticky upravenými kravami, jejichž mléko obsahuje lysostafin, biochemickou látku proti bakterii, jež nemoc vyvolává. Když se lidé začali vyhýbat tuku v šunce i slanině a spotřeba vepřového masa klesla, přišli vědci s nápadem naočkovat prasatům genetický materiál z jistého červa. A nové geny teď přetvářejí nezdravou mastnou kyselinu omega-6 na její zdravější obdobu omega-3.

V budoucnu ale tohle všechno bude možná vypadat jako dětská hra. Genetikům se už podařilo nejen šestinásobně prodloužit život červů, ale vyvinout i geniální myši, které mají mnohem lepší paměť a umí se dokonce i učit.

Podobni myším jsou i hraboši. Většina druhů je promiskuitní, ale existuje jeden, kde samec a samička tvoří nerozlučný pár. Genetici tvrdí, že se jim už podařilo určit jejich monogamní gen. Pokud by se po takovém genu stal z hraboše Casanovy věrný a milující druh, jak dlouho to ještě potrvá, než začneme přetvářet nejen jednotlivé vlastnosti hlodavců (a lidí), ale i společenský život?

Návrat neandrtálců

Genetikové ale nechtějí jen předělávat současné živočichy. Chtějí oživit i druhy vymřelé, a to nejen dinosaury jako v Jurském parku. Tým ruských, japonských a korejských vědců nedávno určil genom zmrzlého mamuta ze sibiřské tundry a všichni doufají, že když vymění DNA v oplodněném sloním vajíčku, za dvaadvacet měsíců by se mohl po pěti tisících letech narodit první mamut.

Proč bychom se ale měli zastavit u mamutů? Profesor George Church z Harvardské univerzity nedávno navrhl, že když už se podařilo získat neandrtálský genom, co kdybychom vytvořili po třiceti tisících letech i první neandrtálské dítě? Church tvrdí, že by mu na to stačilo pouhých 30 milionů dolarů - a několik potenciálně náhradních matek se už nabídlo.

K čemu by nám ale neandrtálci byli? Výzkum živých neandrtálců by možná objasnil nepochybně palčivé otázky ohledně původu a jedinečnosti Homo sapiens. Srovnáním s jejich mozkem bychom možná zjistili biologickou příčinu vzniku vědomí, jaké máme my. Vyskytl se dokonce i etický názor, že za vyhubení neandrtálců neseme mravní vinu, a tak máme povinnost je opět vzkřísit. Kdo ví, třeba by se nám jich několik mohlo hodit. Lecjaký zaměstnavatel by možná rád za jednoho zaplatil, kdyby takový jedinec zastal manuální práci dvou Sapiens.

Proč bychom se ale měli u neandrtálců zastavit? Proč bychom se nemohli vrátit k božímu rýsovacímu prknu a navrhnout zdokonaleného člověka? Lidské schopnosti, potřeby a touhy mají genetický podklad a lidský genom není o mnoho složitější než u hraboše (myší genom obsahuje přibližně 2,5 miliardy bází, lidský 2,9 miliard, čili jen o 14 procent více.) Možná během pouhých několika desetiletí by genetické inženýrství a spřízněné obory mohly podstatně změnit nejen naši fyziologii, imunitní systém a délku života, ale i intelektuální a emocionální výbavu. Když geniální myš, tak proč nevytvořit geniální lidi? A když monogamního hraboše, tak proč ne věrné manžele?

Kognitivní revoluce vytvořila z nevýznamného primáta Homo sapiens vládce světa a vůbec k tomu nepotřebovala, aby se mu podstatně změnila fyziologie, velikost či tvar mozku. Šlo jen o pár drobných změn v jeho vnitřní stavbě. Možná by další taková malá úprava mohla vést ke druhé kognitivní revoluci a novému vědomí. Vznikl by úplně nový člověk.

Zatím to ještě neumíme, ale v zásadě žádná nepřekonatelná technická překážka, která by stála v cestě výrobě supermana, neexistuje. Jsou jen etické a politické námitky, jež výzkum na lidech dosud zpomalují. Přestože jsou přesvědčivé, další vývoj nadlouho oddálit nemohou, zvláště je-li v sázce možnost prodloužit lidský život, odstranit nevyléčitelné nemoci a zlepšit naše kognitivní schopnosti a emocionální výbavu.

Co by se stalo, kdybychom objevili lék na Alzheimerovu chorobu, který by mohl posílit i paměť zdravých? Byl by snad někdo schopen takový výzkum zastavit? A jakmile by byl lék na světě, jak by se dal omezit jen na pacienty, aby nikdo zdravý nezískal superpaměť?

Není jisté, zda by se genetikům podařilo vzkřísit neandrtálce, je však pravděpodobné, že by to znamenalo náš konec. Hrátky s lidskými geny by nás sice nezabily, ale geneticky modifikovaný tvor by už nebyl Homo sapiens.

Bionický život

Existuje ale i jiná technologie, která by mohla život na naší planetě zásadně změnit, a sice vývoj kyborgů. Kyborg je tvor, který se skládá z organických a anorganických částí, například člověk s bionickýma rukama. V jistém slova smyslu jsme bioničtí už dnes, protože našim přirozeným smyslům a funkcím pomáhají mechanické pomůcky jako brýle, kontaktní čočky, kardiostimulátory, vložky do bot i počítače a mobilní telefony, které uchovávají a zpracovávají informace místo našeho mozku. Blíží se však okamžik, kdy se můžeme stát opravdovými kyborgy, neboť se přístroje stanou nedílnou součástí těla a budou ovlivňovat naše schopnosti, touhy, osobnost i identitu.

Americký vojenský institut pro výzkum pokročilé obrany se snaží vyrobit kyborgy z hmyzu. Elektronický čip, detektor nebo procesor v těle mouchy či švába by měl předávat informace a jeho pohyb by se měl řídit z počítače. Moucha-kyborg by se mohla posadit na strop hlavního štábu nepřítele, naslouchat tajným hovorům, a dokud by ji nechytil pavouk, podrobně nás o všem informovat. Americké středisko pro podmořskou válku v roce 2006 oznámilo, že má v úmyslu vytvořit dokonce žraloky kyborgy a vyvíjí čip, který by kontroloval chování hostitele pomocí neurálních implantátů. Vědci chtějí k vyhledávání podmořských elektromagnetických polí využít žraloky, protože ti je vnímají lépe než detektor. Žraloci kyborgové by pak pod vodou mohli vypátrat ponorky a miny.

I z lidí se stávají kyborgové - nejznámějším příkladem je naslouchátko. O nejnovější generaci naslouchadel se někdy mluví jako o „bionickém uchu“. Jde o implantát, který pomocí mikrofonu umístěného ve vnější části ucha absorbuje zvukové vlny. Přístroj zvuky filtruje, rozpoznává lidský hlas a převádí jej na elektrické signály, které putují přímo do hlavního sluchového nervu a odtamtud do mozku.

Německá společnost Retina Implant vyvíjí sítnicovou protézu, která by mohla slepým lidem částečně vrátit zrak. Miniaturní čip s fotobuňkami v oku má přeměnit dopadající paprsky na elektrickou energii, a ta má stimulovat nedotčené nervové buňky v sítnici. Nervový impulz z buněk by putoval do mozku a byl by převeden na zrakový vjem. Tato technologie už dnes umožňuje, aby se pacient částečně orientoval v prostoru, četl a rozpoznával tváře.

Americký elektrikář Jesse Sullivan přišel v roce 2001 při nehodě o obě ruce. Chicagský rehabilitační institut mu vytvořil dvě bionické paže, které majitel ovládá přímo svými myšlenkami. Mikropočítače převádějí nervové signály z mozku na elektrické povely a pohybují pažemi. Ruce mají sice jen omezené možnosti pohybu, ale na běžnou každodenní potřebu to stačí. Nedávno dostala podobnou bionickou ruku i americká vojačka Claudia Mitchellová, která končetinu ztratila při nehodě na motocyklu. Vědci se domnívají, že brzy vymyslí bionické končetiny, které se budou nejen pohybovat, ale také vysílat signály do mozku, aby pacient nabyl i hmat.

Zatím je bionická paže jen slabou náhražkou, ale možnosti vývoje se zdají být neomezené. Už nyní je možné vyrobit bionickou ruku tak silnou, že by si hravě poradila i s profesionálním boxerem. Bionické údy mají výhodu, že je lze měnit, odložit nebo jimi pohybovat na dálku.

Vědcům z Duke University (USA) se to nedávno podařilo u makaků rhesus, jimž do mozku zavedli elektrody, které přenášely signály z mozku do vzdáleného přístroje. Makakové se postupně naučili pomocí myšlenek oddělenými bionickými údy pohybovat. Samice Aurora se dokonce naučila hýbat bionickou rukou a současně vlastníma rukama. Jako nějaká hinduistická bohyně měla tři ruce na různých místech. Mohla sedět v laboratoři v Severní Karolíně, jednou rukou se škrábat na zádech, druhou drbat na hlavě a třetí krást banány v New Yorku (i když požívat kradené ovoce na dálku zatím nemohla). Jiná samice makaka, Idoya, se v roce 2008 proslavila, když se jí podařilo z křesla v Severní Karolíně myšlenkami ovládat pár bionických nohou v japonském Kjótu. Nohy přitom vážily dvacetkrát více než ona.

Syndrom uzamčení je stav, při němž postižený ztratí schopnost pohybovat tělem, ale kognitivní schopnosti jsou zachovány. Takový člověk může být se světem ve styku jen nepatrným pohybem očí. Několika pacientům už ale byly do mozku zavedeny elektrody a výzkum pokračuje, aby se tito lidé mohli nejen pohybovat, ale i mluvit. Pokud se to povede, budou moci opět komunikovat se světem přímo, a jednou bychom mohli dokonce číst myšlenky.

Ze všech projektů, na nichž se momentálně pracuje, je však nej významnější výzkum rozhraní mezi mozkem a počítačem. Počítač by četl elektrické impulzy lidského mozku a vysílal signály, které by mozek uměl rozpoznat a zpracovat. Byl by tak napojen přímo na internet a vytvořila by se intermozková síť? Co by se stalo s lidskou pamětí, vědomím a identitou, kdyby měl mozek přímý přístup do kolektivní banky paměti? Jeden kyborg by mohl používat paměť jiného kyborga- mohl by si vybavovat jeho vzpomínky a nemusel by se spoléhat jen na něco z doslechu nebo na své představy. A jak by to změnilo pojetí vlastního já nebo sexuální identity! Jak by člověk poznával sám sebe nebo mohl jít za svým cílem, kdyby ten sen nebyl u něj v hlavě, ale v nějakém společném úložišti ambicí?

Takový kyborg by už nebyl organický člověk. Bylo by to zcela jiný tvor. Lišil by se tak zásadně, že si ani neumíme představit, jaké filozofické, psychologické nebo politické důsledky by z toho vyplývaly.

Jiný život

Další možnost, jak změnit samu podstatu života, je rozvoj anorganických organismů, například počítačových programů a virů, které se na rozdíl od robotů mohou samostatně vyvíjet.

Genetické programování je dnes velmi progresivní obor počítačové vědy. Programátoři se snaží napodobit genetickou evoluci a vytvořit výukový program, který by se vyvíjel nezávisle na svém tvůrci. Programátor by byl primům mobile, první hybatel, ale jeho výplod by se rozvíjel zcela samostatně, nepředvídaně a bez ohledu na svého tvůrce.

Prototyp takového programu už existuje, je to počítačový virus. Síří se po internetu, množí se na miliony kopií, snaží se unikat agresivním antivirovým programům a v kybernetickém prostoru soutěží s jinými viry. Jednoho dne při duplikaci dojde k chybě. Nastane mutace, protože autor naprogramoval vir tak, aby se čas od času nekopíroval přesně, ale může jít i o náhodnou změnu. Pokud se ukáže, že se modifikovaný virus lépe vyhýbá antivirům a je schopen i nadále napadat počítače, bude se šířit kyberprostorem. Mutant přežije, bude se množit a kyberprostor se postupně zaplní viry, které nikdo nenaprogramoval, viry, které procházejí neorganickou evolucí.

Je takový vir živá bytost? Záleží na definici. Každopádně by byl produktem nového evolučního procesu, zcela nezávislého na zákonech a hranicích organického vývoje.

Představme si jinou možnost. Předpokládejme, že by se dal veškerý obsah mozku uložit na přenosný pevný disk a pak spustit na laptopu. Znamenalo by to, že přístroj myslí a cítí jako Homo sapiens? A pokud ano, jste to vy, anebo někdo jiný? Co kdyby počítačoví programátoři vytvořili zcela novou digitální mysl napsanou v počítačovém kódu, která by měla vlastní identitu, vědomí a paměť? Byla by to osoba? Kdybyste ji smazali, dopustili byste se vraždy? Mohli by vás její tvůrci žalovat, že jste ji pravidelně nedefragmentovali?

Na tyto otázky možná budeme mít už brzy odpověď. Projekt Blue Brain se od roku 2005 snaží v počítači napodobit lidský mozek, přičemž nervová síť je simulována elektronickými obvody. Ředitel projektu je přesvědčen, že s dostatečnou finanční podporou bychom během deseti či dvaceti let mohli mít v počítači mozek, který by mluvil a jednal jako člověk. Někteří vědci sice zpochybňují předpoklad, že mozek funguje na principu současného počítače - ale předem bychom takovou možnost zavrhovat neměli. V roce 2013 dostal projekt Blue Brain od Evropské unie grant ve výši jedné miliardy eur.

Bod zlomu

Zatím jsme z nových možností využili jen velmi málo, ale už nyní žijeme ve světě, v němž se osvobozujeme od biologického omezení. Nevídanou rychlostí se rozvíjejí možnosti měnit nejen svět, ale i tělo a mysl. Převratné změny se týkají takřka každé oblasti života. Právníci budou muset přehodnotit zásady ochrany soukromí a identity, vlády čeká rozhodování o rovnoprávném přístupu ke zdravotní péči, sportovní asociace i vzdělávací instituce budou nuceny znovu definovat pojmy jako výkon nebo fair play a penzijní fondy i pracovní trh se budou vyrovnávat se světem, v němž se k šedesátníkům přistupuje jako dříve ke třicátníkům. Bioinženýrství, kyborgové a anorganické organismy nám ještě zamotají hlavu.

Mapování prvního lidského genomu trvalo patnáct let a stálo 3 miliardy dolarů. Dnes si můžeme dát určit svou DNA během pár týdnů za pár stovek. Nadešel čas lékařské péče podle genetických dispozic. Doktor bude moci s jistotou vypátrat, že vám hrozí rakovina jater, ale infarktu že se bát nemusíte. Z vaší dokumentace zjistí, že lék, který pomáhá 92 procentům nemocných, pro vás vhodný není, ale existuje jeden pro většinu smrtelný, pro vás ale jako dělaný. Otevírá se cesta k téměř dokonalé léčbě.

Otevírá se však i něčemu jinému. Pokrok v lékařství s sebou nese i nové etické problémy. Už dnes se odborníci na etiku a právní experti snaží řešit problém ochrany osobních údajů ve vztahu k DNA. Budou mít pojišťovny právo požadovat profil DNA pojištěnce a zvýšit pojistné, pokud objeví třeba sklon k nezodpovědnému chování? Přijde čas, kdy budeme potenciálnímu zaměstnavateli místo životopisu posílat takový profil? Mohl by zaměstnavatel dát přednost kandidátu podle DNA? A bylo by možné podat žalobu kvůli „genetické diskriminaci“? Mohla by si firma patentovat genetickou sekvenci na nového tvora nebo orgán, který vyvinula? Je samozřejmé vlastnit slepici, ale mohl by někdo mít autorské právo na celý druh?

Ve srovnání s etickým, společenským a politickým dopadem projektu Gilgameš nebo možností stvořit supermany jsou však takové problémy zanedbatelné. Všeobecná deklarace lidských práv, vládní programy zdravotní péče, státní programy zdravotního pojištění i ústavy států po celém světě se shodují, že humánní společnost by měla všem svým členům zajistit stejně kvalitní lékařskou péči a udržovat je v relativně dobrém zdravotním stavu. To bylo možné alespoň teoreticky, dokud se lékařství zabývalo prevencí a léčbou. Co když se ale medicína pustí do vylepšování lidí? Budou na to mít nárok všichni, nebo vznikne elita supermanů?

Poprvé v dějinách si svět zakládá na uznání zásadní rovnosti všech lidí, ale zároveň už stojí na prahu společnosti, v níž žádná rovnost existovat nemůže. Tradiční vyšší společenská třída tvrdila, že je chytřejší, silnější a morálně nadřazená spodině. Většinou si to ovšem jen nalhávala. Dítě narozené v chatrči mohlo být stejně inteligentní jako korunní princ. Nové možnosti lékařské vědy by vlastně sebeklam vyšší třídy mohly odstranit. Její nadřazenost by se mohla stát realitou.

Tohle není science fiction. Většina sci-fi zápletek popisuje svět, v němž lidé jako my mají lepší technologii, například laserové zbraně a vesmírné koráby, které se pohybují téměř rychlostí světla. Morální a politické problémy hrdinů jsou ale jen pouhým odrazem našeho světa. Na futuristickém pozadí se odehrávají povědomá citová a společenská dramata. Skutečný potenciál budoucích technologií se ale neukrývá ve výkonnějších vozidlech a zbraních, nýbrž v proměně Homo sapiens samého, včetně jeho citů a tužeb. Co je vesmírné plavidlo v porovnání s věčně mladým kyborgem, který se nerozmnožuje, je asexuální, dokonale soustředěný, myšlenkově napojený na další bytosti, pamatuje si tisíckrát víc, není ani smutný, ani naštvaný, ale prožívá city a touhy, o nichž nemáme představu?

Science fiction takovou budoucnost nepopisuje, protože ji nelze popsat. Film o životě super-kyborga by byl jako hrát Hamleta neandrtálcům. Budoucí vládci světa se od nás nejspíš budou lišit podstatněji než my od neandrtálců, ti byli ještě lidé, kdežto naši nástupci budou podobní bohům.

Fyzikové definují velký třesk jako singularitu, absolutní bod zlomu, v němž žádné nám známé přírodní zákony neexistovaly, dokonce ani čas ne. Je proto nesmysl tvrdit, že před velkým třeskem muselo něco být. Teď se možná blížíme k dalšímu zlomu, kdy všechny naše smysluplné pojmy jako já, ty, žena, muž, láska a nenávist ztratí význam. Důsledky ovšem nejsme s to dohlédnout.

Frankensteinovo proroctví

Mary Shelleyová v roce 1818 vydala román Frankenstein, příběh vědce, který vytvoří umělou bytost, ta se vymkne kontrole a začne řádit. Za poslední dvě století se takový příběh v různých obdobách objevoval znovu a znovu. Stal se jedním z pilířů nové vědecké mytologie, varováním, že za hrátky na Stvořitele přijde tvrdý trest. Příběh má ale i hlubší význam.

Frankensteinský mýtus konfrontuje člověka s faktem, že jeho poslední hodina se blíží. Pokud nenastane nukleární nebo ekologická katastrofa, technologický vývoj již brzy nahradí Homo sapiens nějakou novou bytostí, která bude nejen jinak vypadat, ale i jinak přemýšlet a cítit. Pro většinu lidí je to velmi znepokojivá fantazie. Rádi si představujeme, že jednoho dne budou lidé jako my cestovat z planety na planetu v rychlých vesmírných lodích, ale pomyšlení, že v budoucnosti už lidé jako my existovat nebudou a nahradí je jiné formy života s mnohem rozvinutějšími schopnostmi, se nám nelíbí.

Uklidňuje nás představa, že Frankenstein sice stvořil strašlivé monstrum, ale my jsme ho zničili a zachránili se. Rádi si ten příběh takto vykládáme, protože z něj plyne, že ze všech bytostí jsme my ti nej lepší - byli jsme a budeme. Každý pokus změnit lidskou přirozenost musí ztroskotat, protože pouze tělo se dá zdokonalovat, ale na lidskou duši se sáhnout nedá.

Jen těžko se vyrovnáváme s představou, že by vědci mohli vytvořit nejen nové tělo, ale i ducha, že by budoucí frankensteinové mohli vytvořit nadřazenou bytost, která by na nás shlížela se stejným pohrdáním, s jakým jsme se dívali na neandrtálce.

* * *

Není jisté, zda dnešní frankensteinové toto proroctví naplní. Budoucnost neznáme a bylo by velmi překvapivé, kdyby se předpovědi těchto stránek do písmene naplnily. Historie učí, že něco, co se zdá být nadosah, se najednou zkomplikuje a stane se něco úplně jiného, co by nikoho ani ve snu nenapadlo. Když lidstvo ve 40. letech dvacátého století vstoupilo do atomového věku, objevila se řada předpovědí, jež popisovaly jaderný svět roku 2000. Když lidskou představivost inspiroval let sputniku a Apolla 11, tvrdilo se, že do konce století budeme žít ve vesmírných koloniích na Marsu a Plutu. Nevyplnilo se téměř nic. Objevil se však nepředstavitelný Internet.

Bylo by proto předčasné pořizovat si pojištění proti žalobám, které na vás podá digitální bytost. Popisované fantazie a noční můry mají jen podnítit představivost. Že však nová etapa dějin přináší pokrok nejen v technologii a organizaci, ale i změny v lidském vědomí a identitě, bychom měli brát vážně. Mohlo by se jednat o proměny tak zásadní, že bude třeba přehodnotit i samotný pojem „člověk“. Kdy k tomu dojde, nevíme. Někteří lidé se domnívají, že už v roce 2050 by mohli existovat bezsmrtní. Méně odvážné odhady mluví o příštím století nebo tisíciletí, ale co je jedno tisíciletí z perspektivy sedmdesáti tisíc let dějin Homo sapiens?

Pokud má opravdu spadnout opona nad posledním dějstvím Sapiens, jako jedna z posledních generací bychom se měli pokusit odpovědět na poslední otázku. Čím se chceme stát? Problém zdokonalování člověka je mnohem závažnější než to, co dnes zaměstnává politiky, filozofy i běžné občany. Současné náboženské, ideologické, národní i společenské spory by s Homo sapiens zanikly. Pokud ti po nás budou vybaveni jinou úrovní vědomí (nebo něčím ještě nepředstavitelnějším), je krajně nepravděpodobné, že se budou zajímat o křesťanství nebo islám, komunismus nebo kapitalismus nebo že budou ženského a mužského pohlaví.

A přesto jsou velká témata dějinných diskuzí důležitá, protože nejméně první generaci nových polobohů ovlivní kulturní představy jejich lidských tvůrců. Budou stvořeni k obrazu kapitalismu, islámu nebo feminismu? Na odpovědi bude záviset jejich vývoj.

Většina lidí nad něčím takovým nepřemýšlí. Dokonce i bioetika se raději zabývá tím, co by se mělo zakázat. Je přijatelné, abychom dělali genetické pokusy na živých lidech? Na lidském embryu? Na kmenových buňkách? Je etické klonovat ovce nebo šimpanze, či dokonce člověka? Nepochybně důležité otázky, ale není naivní představa, že lze snadno dupnout na brzdu a zastavit vědu, která už dnes vytváří z Homo sapiens novou bytost? Výzkum je totiž s projektem Gilgameš a hledáním nesmrtelnosti pevně svázán. Zeptejte se vědce, proč studuje genom, proč se snaží připojit lidský mozek na počítač nebo vytvořit v počítači vědomí. Dostanete většinou standardní nekontroverzní odpověď, že jde o záchranu lidského života, o nové léčebné metody. Možný dopad počítačové mysli je však mnohem zásadnější než léčba psychiatrických problémů. Proto je Gilgameš vlajkovou lodí vědy - slouží jako ospravedlnění všeho, co dělá. Doktor Frankenstein se s ní nenápadně veze, a protože projekt nelze zastavit, nemůžeme zastavit ani Frankensteina.

Můžeme jen ovlivnit směr, kterým se vývoj ubírá, a protože už brzy budeme zřejmě schopni vytvářet i nové lidské touhy, měli bychom se ptát, co bychom měli chtít, abychom chtěli. Pro někoho jistě divná otázka, ale jen proto, že se nad ní pořádně nezamýšlel.

DOSLOV

Zvíře, které se stalo bohem

Před sedmdesáti tisíci lety byl Homo sapiens jen takové bezvýznamné zvířátko, které si v odlehlém koutě Afriky hledělo svého. Během následujících tisíciletí se stal vládcem celé planety a hrůzovládcem jejího ekosystému. Dnes stojí na prahu možnosti stát se bohem a možná získá nejen věčné mládí, ale i božskou schopnost tvořit a ničit.

Lidská vláda na Zemi bohužel zatím vytvořila jen pramálo věcí, na které bychom mohli být pyšní. Podrobili jsme si okolí, zvýšili výrobu potravin, postavili města, vybudovali říše a rozsáhlou síť obchodních cest. Podařilo se nám ale ulehčit utrpení, se kterým se potkáváme? Růst lidských možností většinou nevedl ke zlepšení životních podmínek jednotlivých Homo sapiens, zato často přinesl nezměrné strádání jiným živočichům.

V posledních desetiletích jsme díky omezení hladomorů, válek a nemocí sice dosáhli jistého pokroku ve zlepšení životních podmínek lidí, ale situace ostatních tvorů se rychle zhoršuje. A vyhlídky na příznivější osud lidstva jsou zatím příliš nové a křehké, než abychom si jimi mohli být jistí.

Lidé jsou sice schopni ohromujících výkonů, ale nejsou si jistí, oč se vlastně snaží, a spokojení nejsou o nic více než dříve. Pokročili jsme od kánoí ke galérám, parníkům a vesmírným lodím, ale nikdo neví, kam směřujeme. Máme více moci, ale nevíme, jak s ní naložit. A co je horší, chováme se nezodpovědně. Počínáme si jako bohové, kteří stvořili sami sebe, uznávají jen fyzikální zákony a nikomu neskládají účty. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory i přírodu, ženeme se za pohodlím a zábavou, ale spokojenost nenacházíme.

Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?

(Yuval Noah Harari – Sapiens – Úchvatný i děsivý příběh lidstva. Překlad Anna Pilátová. Praha: LEDA a Rozmluvy 2013. ISBN 978-80-7335-388-9)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV



Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Platforma pro sociální bydlení: Na konci roku 2020 mělo díky Housing First stabilní domov 375 domácností

7:38 Platforma pro sociální bydlení: Na konci roku 2020 mělo díky Housing First stabilní domov 375 domácností

Česká města a neziskové organizace úspěšně pokračují v zabydlování rodin i jednotlivců.