Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 169. díl. Hybridní politika

31.12.2020 11:41

Představovat někomu, kdo se aspoň elementárně zabývá během dnešního světa a příčinami jeho kolapsů, prof. Jana Kellera (*1955) je nošením sov do Athén. Jan Keller je totiž zřejmě nejznámějším, a také neaktivnějším a nejplodnějším současným českým sociologem.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 169. díl. Hybridní politika
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský

Jen jeho knižních monografií jsou desítky, a k tomu stovky novinových článků, řada vystoupeních na konferencích atd. V letech 2014 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu. Nejspíše právě tam nasbíral podněty ke knize Hybridní politika, u níž se dnes zastavíme několika ukázkami.

Jan Keller v letech 1974–1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně. Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma koncepce dějin u Maxe Webera. Jako stipendista francouzské vlády absolvoval ve druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně, kde působil v tamním archivu a studoval dějiny Francie v 60. a 70. let 17. století. V roce 1992 obhájil habilitační práci O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu. V současnosti působí jako profesor sociologie na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity.

Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů. Jak nečekaně přesně píše wikipedie, „v posledním desetiletí se Kellerova tvorba vyznačuje hlavně silnou homogenitou a vnitřní provázaností a jako jeden z mála sociálních teoretiků byl schopen poskytnout komplexní diagnózu stavu moderní společnosti a sociologické výpovědi o ní.“ To je velmi přiléhavé hodnocení, které bychom mohli převzít i pro charakteristiku jeho nové, v těchto dnech vycházející knihy Hybridní politika. Kdo zná texty Jana Kellera, ví, že se vyjadřuje velice přesně, věcně, konkrétně a bez zbytečných slov. Proto dejme slovo právě jemu, aby jako autor představil smysl a poslání té knihy. První dva úryvky jsou z úvodu, další pak napovídají, jak je kniha stavěna – jako soubor analýz jednotlivých fenoménů současné společnosti, jejich provázanosti a rizikům z nich plynoucích pro celou naši civilizaci. V tomto smyslu je to asi vůbec to nejlepší, co bylo řečeno, napsáno a vydáno.

ZÁHADA NAŠÍ DOBY

Žijeme ve velmi zvláštní době. Levicové politické strany prohrávají volby a prakticky ve všech zemích jsou na ústupu. Globální kapitalismus triumfuje ve stále dalších a dalších zemích. Všude se privatizuje. Sociální státy – někdejší pýcha levicové ideologie - jsou neúnosně zadluženy. Mluví se stále vážněji o agónii levice. Ve stejné době přitom zaznívá varování, že levicoví kulturní revolucionáři ovládli klíčové instituce a hrozí zlikvidovat celou západní kulturu. Z vysokých škol, z nejrůznějších společenskovědních ústavů a z médií se šíří ideologie rovnostářství právě v době, kdy se rozevírají sociální nůžky a narůstají ekonomické nerovnosti v rovině příjmů i majetků. Zmíněná kulturní revoluce se do celé společnosti šíří z univerzit, které jsou zároveň obviňovány, že jsou od společnosti odtrženy. Velké nadnárodní koncerny a úspěšní miliardáři tyto revoluční výzvy, namířené údajně proti jejich moci, plně podporují. K vítězství levičáků toužících převychovat člověka dochází v téže době, kdy je každý člověk povinen pohlížet na sebe jako na „podnikatele se sebou samým“ a všemožně usilovat o zhodnocení svého lidského kapitálu. Ve stejné době, kdy nadnárodní koncerny řízené v naprosté většině bílými muži diktují své podmínky celým státům a kontinentům, je bílý muž obviňován za svoji rasistickou a koloniální minulost. V době, kdy demokracie zvítězila v nebývalém množství zemí, narůstají v každé z nich počty těch, kdo jsou obviňováni z populismu, jenž je prý pro demokracii smrtelně nebezpečný. Čím více se rozvolňuje morálka a padají i poslední zbylá tabu, tím hlasitěji se volá po odstranění přežívajících stereotypů, které prý nepřijatelně omezují naši svobodu. Z ekonomicky nejvyspělejších kapitalistických zemí přichází volání po kulturní revoluci ne nepodobné tomu, co mělo kdysi dovést ke komunismu rozvojovou Čínu. V době, kdy ekonomická i vojenská moc se v celoplanetárním měřítku nebývale koncentruje, sílí hlasy po odstranění všech zbývajících forem moci a autority. Ke kulturní revoluci se hlásí především dobře situovaní příslušníci vyšších středních vrstev. Chtějí dělat revoluci namířenou proti zastaralému myšlení nižších středních vrstev. Těm, kdo jsou úplně nahoře, to ani v nejmenším nevadí. Těm, kdo jsou úplně dole, to ani v nejmenším nepomáhá.

Tato kniha pojednává o hybridní politice, tedy o velice zvláštní dělbě práce mezi pravicovými neoliberály, kteří zdeformovali liberalismus, a levicovými neomarxisty, kteří zkarikovali marxismus.

DVA VÝZNAMY SLOVA „HYBRIDNÍ“

Výraz „hybridní“ je poslední dobou používán stále častěji. Politologové hovoří o hybridních režimech a řadí mezi ně takové způsoby výkonu moci, které nelze považovat ani za čistokrevné liberální demokracie, ale ani za autoritářské či totalitní systémy. Mají totiž z každého něco. Nejedná se o jev nikterak okrajový, podle některých analytiků žije v těchto společenských zřízeních, které nejsou jednoznačně demokratické, ale ani vyloženě nedemokratické, až jedna třetina světové populace.

Ani ti, kdo v hybridních režimech nežijí, nemají vyhráno. Bezpečnostní analytici konstatují, že jsme obklopeni hybridními hrozbami. Řadí mezi ně například terorismus, extremismus, útoky v kyberprostoru, různé formy ohrožení energetické, surovinové a průmyslové bezpečnosti. Nejedná se o regulérní konflikty, aktéři hrozeb vystupují často anonymně, používají směs zákonných a nezákonných prostředků, nedeklarují otevřeně své nepřátelské úmysly, a ne vždy přebírají za své činy zodpovědnost. Jedná se vlastně o jakousi formu záškodnictví probíhající v době míru.

Někteří hovoří přímo o tom, že žijeme uprostřed hybridní války. Hlavní roli v ní nehrají vojenské nástroje, ale psychologické působení, manipulace veřejností a skrytá propaganda. To vše je doplňováno pestrou paletou nástrojů počínaje ekonomickými sankcemi přes kybernetickými útoky až po teroristické akce. Cílem hybridních válek není porazit protivníka v otevřeném konfliktu, ale zevnitř destabilizovat celou společnost.

Všechny tyto hybridní záležitosti mají společné to, že se v nich navzájem kříží a smíchávají prvky, které by v normálních poměrech nejen zůstávaly odděleny, ale představovaly by dva krajní póly škály. Může jít o škálu sahající od demokracie k režimům nedemokratickým, od dodržování pravidel k jejich překračování, anebo od mírového stavu k vyhlášení války.

Je docela možné, že o hybridních režimech mluví ti, kteří by nejraději viděli všechny země kráčet za jediným zářným vzorem, o hybridních hrozbách přemýšlejí ti, kterým nestačí stará dobrá civilizační a ekologická rizika, a o existenci hybridní války nás přesvědčují ti, kterým vadí, že už příliš dlouho žijeme v míru.

V každém případě je zvláštní, že o hybridizaci se mluví, jako kdyby se jednalo o něco zcela nového a dosud nevídaného. Přitom toto módní slůvko pouze zakrývá bytostně hybridní charakter ideologií, ve které se po generace věřilo, a neméně hybridní ráz politiky, ve které už několik generací žije. Politické ideály, či přesněji to, co z nich dnes ještě zbývá, jsou výsledkem nevídaného křížení a míšení. Strany politického středu nabízejí zvláštní koktejl tvrdé a nesmlouvavé ekonomické konkurence naředěný všeobjímající a nezištnou všelidskou solidaritou. Vzniká jakási hybridní novořeč, která ve snaze smířit nesmiřitelné užívá stále více protimluv. Politici a občané, kteří se této řeči zdráhají rozumět, jsou řazeni do kolonky populismu a prohlašováni za nepřátele demokracie.

Tato kniha se snaží popsat, jak hybridizace stála na samém počátku dvou velkých moderních ideologií, jak pokračovala při proměnách pravice i levice, jak se dnes projevuje na politické scéně a v jakém rozsahu poznamenala slovník těch, kdo dnešní společnost řídí, či přesněji - stojí v jejím čele.

Termín „hybridní“ přitom používáme ve dvojím významu, který získal už v antickém Řecku. Ve významu „kříženec dvou příbuzných druhů“ nemusí být nic špatného, i když bývá produkt takového mezidruhového křížení často impotentní. Hybris má však od počátku také druhý význam. Znamená přemíru, ztrátu měřítka, přehánění, nerespektování a překračování všech hranic, všech limit, všech tabu, prostě exces. A v tomto případě už se jedná o věc vysoce problematickou.

Aby bylo možno zachytit proces hybridizace politiky z různých úhlů, má kniha tři stylově odlišné části. První z nich sestává ze čtyřech kapitol. Prvá z nich líčí, jak křížením náboženských a „vědeckých“ prvků vzniklo jednak učení marxismu o kolektivní spáse, jednak liberální učení o prozřetelnostním trhu. Druhá ukazuje, jak dovedením jistých prvků obou ideologií do extrému vznikl z liberalismu neoliberalismus a z marxismu neomarxismus. Třetí kapitola ukazuje, jak tyto dva ideové proudy dohromady vytvořily hybridní povahu Evropské unie. A konečně kapitola čtvrtá je věnována reakci na všechno toto křížení, která bývá pravicovými neoliberály i levicovými neomarxisty opět společně označována hanlivým termínem „populismus“.

Ve druhé části knihy jsou probrány některé klíčové pojmy dnešní politiky. Tvoří ji třicítka poměrně stručných hesel. Každé z nich se snaží objasnit, jak se smíšením neoliberálního a neomarxistického přístupu zformovala klíčová slova dnešního diskurzu. Z tohoto zorného úhlu jsou zde vyloženy jednak pojmy často používané v řečech politiků a ve veřejných debatách (např. integrace, lidská práva, migrace, multikulturalismus, modernizace, občanská společnost, svoboda, xenofobie), jednak pojmy podstatné pro pochopení dnešního dění (např. globalizace, metropolizace, nerovnosti, paralelní společnost), ale také pojmy, které jsou sice hojně užívány, jejich obsah však zůstává často nejasný (např. gouvernance, politická korektnost, progresivismus, viktimizace).

GLOBALIZACE

Globalizace je vyústěním mocenské asymetrie, která provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. Globalizace tuto pradávnou tendenci zobecňuje a podřizuje jí veškerý ekonomický, sociální, politický a kulturní život.

Neomarxismus a neoliberalismus zaujímají vůči globalizaci v podstatě tentýž postoj. Považují ji za proces, jenž působí přímo s přírodní nutností, a pohlížejí na ni s notnou dávkou neodarwinismu – ten, kdo se na jakékoliv požadavky globalizace neadaptuje, bude vyřazen ze hry. Ten, kdo se této nutnosti včas, dobrovolně a iniciativně poddá a přizpůsobí, bude z ní profitovat.

V rámci této základní shody vykládají přínos globalizace neoliberálové a neomarxisté poněkud odlišně. Zprava je kladen důraz na obrovský potenciál globalizované ekonomiky vytvářet nepřetržitý proud nových technologií a podporovat ničím neomezenou zdravou tržní konkurenci. Slibuje se od toho všeobecný růst bohatství překonávající jakoukoliv hranici již dosaženého. Z tohoto důvodu musejí neoliberálové bagatelizovat hranice růstu dané uzavřeností Země coby ekologického systému. Ekologičtí aktivisté a environmentalisté přitom neoliberálům usnadňují situaci zmateností svého postoje. Zároveň globalizaci kritizují a zároveň chtějí rušit všechny hranice. Preferují lokální produkci, ale provozovanou společně s cizinci přišlými z nejvzdálenějších konců planety. Jsou pro předběžnou opatrnost ve věcech přírody (jádro, OGM, skleníkové plyny), nikoliv však v záležitostech mezilidských (sňatky a adopce homosexuálů), ani v rovině celospolečenské (masivní migrace, volební právo i volitelnost pro cizince aj.). Vyslovují se pro konec ekonomického růstu, ale zároveň pro hospodářský vzestup rozvojových zemí. A vůbec nic z toho nepovažují za logické rozpory.

Neomarxisté zdůrazňují politické aspekty globalizace a slibují si od ní, že vytvoří předpoklady pro překonávání omezeností národních států a pro rozvoj demokracie na celoplanetární úrovni. Z tohoto důvodu bagatelizují hodnotové odlišnosti různých civilizačních okruhů a poněkud naivně předpokládají, že hodnoty, které oni sami vyznávají, se zcela spontánně stanou hodnotami všeho lidstva. Vznikne tím nejlepší ze všech možných světů, ve kterém nebude tříd, nebude hranic, nebude různosti skupinových identit, a tedy nebude ani konfliktů.

Oba myšlenkové proudy přehlížejí, že současná vlna globalizace je nesena především novými technologiemi, a nikoliv svobodnými trhy, jak se domnívají neoliberálové, anebo pocitem všelidské vzájemnosti, jak o tom sní neomarxisté. Její důsledky jsou odlišné od očekávání obou táborů. V oblasti ekonomiky globalizace nevytváří prostor pro svobodné soutěžení rovnoprávných tržních aktérů. Přenáší ekonomickou a v důsledku toho i politickou moc z národních států na velké nadnárodní korporace, zvyšuje závislost periferních zemí na investorech sídlících v centrech a využívá mzdové, daňové a sociální rozdílnosti mezi lokalitami, národy a celými regiony. Zvyšuje tak existující nerovnosti, protože pokud by mzdy, dovednosti, kvalita infrastruktury a výše bezpečnostních rizik byly stejné na celém světě, nepřinášela by globalizace nikomu žádný zvláštní profit. Tato okolnost z nemalé zčásti vysvětluje i přetrvávání nerovností v rámci Evropské unie.

V rovině politické nerozšiřuje globalizace celoplanetárně prostor pro demokracii, ale vyostřuje konkurenci mezi různými vojenskopolitickými koalicemi a rivalizujícími modely kapitalismu.

Snižuje míru suverenity téměř všech zemí a omezuje jejich schopnost určovat si podmínky svého vlastního ekonomického a sociálního života. Směrem dovnitř rozděluje každou společnost na relativně malé skupinky vítězů globalizace a na zbytek poražených. Přitom ve stejné době, kdy globalizace posiluje ve společnostech sociální polarizaci, politika se tlačí do středu politického spektra. Levicové strany ztrácejí možnost chránit práva a zájmy pracujících, sociální stát je nucen nést náklady na nepříznivé dopady globalizace. Strany pravicové podporují snahy vítězů globalizace zbavovat se daňového břemene a zároveň se zříkají ochrany konzervativních hodnot, které by mohly působit jako bariéra volných toků čehokoliv. Poražení v globalizaci jsou opuštěni pravicí i levicí a zůstávají bez politické reprezentace.

Pravice i levice se stejnou měrou podílejí na budování něčeho, co můžeme nazvat „liberálním klamem globalizace“. Oslavují tento proces jako vítězství mobility bez hranic, nevázanosti individuí na jakoukoliv sociální příslušnost a na kterékoliv území. Vítají globalizaci jako období, ve kterém se již přežily národy a hranice států, ve kterém mizí kulturní a civilizační odlišnosti, lidstvo směřuje ke svému sjednocení. Tu a tam připouštějí, že globalizace má i své stinné stránky. Ty jsou však jen bolestivým přechodem k nejlepšímu ze všech světů, ke světu dokonale propojenému, naprosto smíšenému, multikulturnímu, kde jednotlivci pospojováni v sítích budou participovat na celosvětové demokracii. Tento mýtus má lidem zpříjemnit ztrátu národních států, zpochybnění kulturní identity a dosavadních sociálních jistot.

Anketa

Co byste popřáli Janu Hrušínskému do nového roku?

hlasovalo: 15748 lidí

Ve skutečnosti je smysl globalizace mnohem prozaičtější. Po ekonomické stránce jde o způsob, jakým odpovídá liberalismus na místní saturaci tržního systému. Ve snaze o sebereprodukci se velké peníze snaží nalézt další místa, kam ještě nepronikly. Zároveň je globalizace politický proces, skrze který díky všeobecné kompetici nalézá nomádský kapitál konečně svobodu od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních, takže získává absolutní moc.

Jestliže si trh v neoliberálním pojetí vynucuje, aby se všechno stalo zbožím, pak globalizace je rozšířením tohoto myšlení a této praxe po celé planetě. Odbouráno má být vše, co ještě zůstává vně režimu kontraktu a ceny. Součástí této mentality je pojímání kultur jako obyčejných tržních statků, které jsou volně k dispozici individuím, jež si z nich něco vyberou a něco odloží podle své momentální chutě přesně dle modelu klienta-krále.

Přemítání neomarxistů o globální demokracii je hodně naivní. Proč by měly síly globalizace připustit, aby byl tento proces řízen jakýmsi demokratickým celoplanetárním politickým subjektem, jestliže politiku v lokálním měřítku, tedy v měřítku národních států omezuje a kontroluje? Pokud by globalizace směřovala k jakési celoplanetární vládě, nejspíše by v ní zasedali představitelé správních rad nadnárodních korporací.

Adaptace na globalizaci, o jejíž nevyhnutelnosti jsou přesvědčeni pravicoví i levicoví liberálové, má také docela prozaický obsah. Spočívá v tlacích na snižování zdanění příjmů z kapitálu velkých firem a z majetku nejbohatších příjmových skupin, v disciplinizaci pracovní síly a ve snižování ceny práce, v redukci veřejných výdajů a v odbourávání sociálních jistot.

Globalizace tak jako v minulosti znamená, že vše, co je mobilní, získává nadvládu nad vším, co zůstává usedlé. Jde o jakýsi druh pomsty nomádů usedlým. Dříve mívali nomádi ve zvyku opustit teritorium poté, co ho zbavili jeho bohatství. Ovládnou-li svět celoplanetárně, stává se tato taktika poněkud neperspektivní.

LIBERALISMUS

Liberalismus má od svých počátků v 17. a 18. století celou řadu variant. Vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v dobách, kdy státní moc měla podobu absolutismu, přičemž soukromí zejména stavovsky neprivilegovaných osob bylo velice křehké. Odtud zásadní požadavek liberálů na individuální svobody neohrožované veřejnou mocí a na právo odporu v případech, kdy tento požadavek naplněn není. Nárok na individuální volnost rozšiřují liberálové z oblasti svobody smýšlení na oblast politických svobod a svobod ekonomických.

Dnešní dělení na liberalismus pravicový a levicový je poněkud zavádějící, neboť historicky přicházejí s požadavkem liberálních svobod zástupci měšťanů a buržoazie, kteří se politicky definovali jako levice v protikladu k pravici monarchistické a církevní reakce.

Situace se dále zkomplikovala tím, že monarchie je postupem času nahrazována demokratickým zřízením. Na řízení státu se tak podílejí pravicové i levicové liberální strany, aniž by to vedlo liberály k oslabení kritiky státu jako utlačivé moci omezující individuální práva a svobody. Tento postoj se stal charakteristický zejména pro pravicové liberály. Liberálové levicoví zase mnohdy nezaznamenali proměnu charakteru pravidel omezujících libovolnost lidského jednání. S příchodem moderní společnosti tyto normy již nemají povahu osobní závislosti, vyvinuly se směrem k závislostem neosobním, k respektování institucí a norem platných pro všechny. Levicovým liberálům však zůstal sklon bouřit se proti normám, jako kdyby to byla stále pravidla diktovaná zvůlí nějakého autokratického panovníka.

Na tomto pozadí se zformovala pestrá škála směrů sahající od pravicových neoliberálů až po levicové neomarxisty. Najdeme na ní potomky klasických liberálů, kteří spatřují svobodu v nezávislosti na demokratizovaných veřejných strukturách, ekonomické liberály pracující na podřízení státní moci zájmům velkých korporací, ultraliberály vyznávající vulgární darwinismus a připouštějící, že svoboda vede ke strukturní dominanci silnějších nad slabšími, ale také třeba anarchisticky smýšlející liberály, kteří věří, že odstranění všech překážek individuální svobody vede k ustavení harmonické rovnováhy. Existují liberálové, kteří vyhlásili válku všem sociálním strukturám s výjimkou velkých firem, a liberálové, kteří považují jakékoliv sebeomezování v oblasti konzumu pod heslem přežití lidstva za útok na samotné základy humanity.

Klasický liberalismus vycházel z obrany individuálních svobod neohrožovaných arbitrární politickou mocí. Pravicový neoliberalismus věc zredukoval na volání po svobodě trhu v domnění, že vše ostatní se pak již přidá. Liberalismus levicový rozšířil zase koncept útlaku ze strany politické moci do oblasti norem regulujících zcela nepolitické soukromé mravy. Tendence k prolínání různých typů liberalismu je posílena tím, že v proudu levicovém lze být hodně napravo přejímáním liberální politiky, zatímco v proudu pravicovém lze být hodně nalevo přejímáním libertariánských postojů ohledně nerespektování nejrůznějších společenských tabu.

Zvláštním paradoxem ve vývoji liberalismu je postupující proměna jeho postojů vzhledem k původnímu a zcela základnímu požadavku - respektování svobody názorů. Došlo k tomu, že strany pravicově liberální a strany levicově liberální vytvořily uprostřed politického spektra mohutný ideově politický blok, který v rytmu střídání volebního kyvadla nabízí voličům programy jen s malými odlišnostmi. V zásadě přitom rezignují na řešení velkých problémů typu postupující prekarizace práce, existence daňových rájů, suverenity bank vůči státní moci, stoupajících nároků nadnárodních firem apod. Ze všech těchto věcí, které mohou být pro mnohé nepřijatelné, činí nevyhnutelnou normu, na níž je nutno se adaptovat. Oběti této své politiky a všechny její kritiky označují za nepřátele demokracie.

Ve svém ritualizovaném vzájemném soupeření používají levicově a pravicově liberální strany smířlivé termíny, jež odkazují k „vyrovnanosti sil“, „rovnovážnosti opatření“, „kompromisnímu řešení“. Zároveň bývají velmi netolerantní vůči všemu, co se odlišuje od toho, co ony samy jen s malými obměnami proklamují. Bez milosti odmítají vše, co by mohlo jakkoliv ohrozit jejich trvalé partnerství a společnou kontrolu nad politickým životem. Mají tendenci považovat stát za utlačivou moc, jako tomu bylo v dobách absolutních monarchií, a nepřipouštějí, aby tento stát ovládal někdo jiný než střídavě právě oni. V těchto otázkách považují názorovou svobodu a jakékoliv pochybnosti za stejně škodlivé a nebezpečné, za jaké je považoval panovník v dobách, kdy proti němu pod hesly svobody smýšlení a svobody slova ještě bojovali.

MULTIKULTURALISMUS

Multikulturalismus je původně učení nové levice, která hledá novou ideologii poté, co opustila marxismus. Toto učení se postupně šíří přes strany levého středu na stále větší část pravice, přičemž má tendenci vytlačovat odlišné názory až za okraj toho, co je považováno za přípustné a politicky korektní. Jeho jádrem je přesvědčení, že sociální, kulturní, ale i politické uspořádání obvyklé v národních státech je nutno vystřídat soužitím různých kultur a etnik na tomtéž území.

Vize multikulturalismu je projevem přechodu neomarxistů od kritiky kapitalismu ke kritice celé naší civilizace. Revoluční změna má spočívat v tom, že namísto relativně etnicky a nábožensky homogenní společnosti, která se řídí normami většiny, tedy něčím, co je prý nutně utlačivé, vznikne co nejpestřejší mozaika odlišných identit. Základem revoluční emancipace má být rozšíření rovnosti na všechny marginalizované skupiny, tedy na všechny, kdo byli až dosud v podřízení bílého heterosexuálního muže. Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde odlišné identity žijí vedle sebe, aniž by docházelo k jejich sbližování. Jejich jinakost přitom nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. Žádná z existujících institucí se nesmí snažit podřídit tuto různost nějaké společné normě. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit, třeba i na úkor většiny. Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají. V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností.

Podle iluzí multikulturalistů tak vznikne společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Díky tomu bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v naší civilizaci. Příchodu absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) určitý dočasný autoritářský moment. Multikulturní stát prosazující doktrínu dobra musí být schopen prosadit práva diskriminovaných menšin všemi prostředky. To umožní přenést se do nového světa, kde politika bude vystřídána morálkou a zastaralé občanství v rámci národních států bude jednou provždy nahrazeno všelidskou humanitou.

Společnost různorodosti přinese překonání rozdělení na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané. K dosavadním dominantním skupinám patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch marginalizovaných a nově příchozích. Skutečně demokratická společnost totiž nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonie většiny musí být neutralizována v zájmu ochrany práv menšin. Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, tedy vyvrátit a zrušit, je národ. Národ je pouhá fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích. Tuto fikci je třeba rozložit tím, že výuka historie už nebude školou patriotismu, nebude učit historické kontinuitě a nebude posilovat pocit zakořenění. Národní kultura není ničím jiným než kulturou většiny, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností.

V minulosti západní národy kolonizovaly rozsáhlá území. Proces dekolonizace byl zatím jen polovičatý. Je třeba, aby dekolonizace pokračovala i uvnitř národa jeho dekonstrukcí. Národ bude svržen ze svého piedestalu, bude ukončena jeho hegemonie nad veřejným prostorem, popřena jeho suverenita a vyvrácen mýtus o jeho jednotě. Národy přestanou být svázány s historií a kulturou, stanou se jen administrativní značkou přístupnou na daném území všem. Konec imperialismu bude dovršen teprve koncem národního státu. Jakmile upadne pojem národa v zapomnění, dojde ke smíru jak mezi státy, tak i uvnitř nich. Občanství pak už nebude spjato s národním státem, ale ustaví se nově v rámci všelidské univerzality. Není žádoucí integrovat imigranty do národní kultury, je nutno integrovat všechny na bázi univerzálních lidských práv.

Dříve než bude stát odsouzen k zániku, měl by ještě sehrát určitou roli při celkové rekonstrukci společnosti. Po vzoru Spojených států od sedmdesátých let a Velké Británie od osmdesátých let 20. století je zapotřebí rozvíjet antidiskriminační státní správu. Levice přitom musí dát státu k dispozici své experty na různorodost. Ti označí skupiny, které je třeba uznat jako oběti diskriminace, a poté, jim za pomoci právních prostředků pomohou v boji proti této diskriminaci. Stát je třeba vybavit všemi potřebnými právními nástroji, aby mohl řídit proces socializace a vytvářet nového člověka uplatnitelného v modelu společnosti různorodosti.

Stará kultura je zatížena xenofobií, sexismem a homofobií. Největší její vadou je však transfobie, odpor vůči modernizaci, tedy přeměně a převýchově. Bez pomoci státu tento odpor překonat nelze. Musí se dosáhnout toho, aby lidé přešli od pouhé zdvořilosti vůči jinému k povinnosti milovat vše odlišné. Aby přešli od pouhého respektu vůči druhým k lásce jako povinnosti vůči bližním. Jedině tak lze překonat rasismus a vychovat namísto autoritářské osobnosti nového člověka, očištěného od jeho staré identity. Je třeba změnit většinu tak, aby souhlasila s novým světem, ve kterém se stane jen jednou z mnoha sobě rovných skupin. Většina musí sama chtít konec svých privilegií. Musí se jich sama chtít zbavit. Nestačí, aby zvláštnosti jen tolerovala, musí je vyzvedávat. Je třeba, aby začala milovat multikulturalismus.

Má-li humanita nahradit občanství, musí být národní státy nahrazeny státem světovým. Nic pak už nebude bránit vzniku celosvětové občanské společnosti složené z nevládních aktérů, která povede k překonání arogantní národní suverenity. Mezikrokem v procesu vytvoření světového státu je Evropská unie. Neodvolává se na suverenitu lidu, evropský lid neexistuje. Svoji skutečnou legitimitu čerpá z imperativu pokroku, který překračuje hranice národů. Evropská unie není založena na chránění svého dědictví, je to projekt, který se distancuje od minulosti, tedy od rozdělování a válek. Je naplněním snu o civilizaci, která konečně humanizuje západní modernitu tím, že ji zbaví všech ideologických a ekonomických protikladů. Evropská unie zcela programově rozpojuje obecné dobro od národního zájmu. EU nechce být novou velmocí, chce být modelem celosvětové vlády humanity a lidských práv.

Turecko slouží jako důkaz, že evropské hodnoty jsou přitažlivé i mimo historickou Evropu. Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je šancí pro Evropu v té míře, v jaké ji otevírá multikulturalismu nezbytnému pro dekonstrukci národních států. Vůle lidu platí jen v případě, že se hlásí k cílům vytvoření nové Evropy včetně zrušení vůle lidu jako základu státu.

Jako věřící všech politických náboženství také multikulturalisté jsou přesvědčeni o tom, že v důsledku svého vědění mají oprávnění rozhodovat o přípustnosti a nepřípustnosti všech ostatních názorů. Jako každé sekularizované náboženství také multikulturalismus nabízí politiku spásy, která prý přinese základní zlom v dějinách lidstva a vykoupí svět od jeho hříchů.

OBČANSKÁ SPOLEČNOST

Je obtížné najít v oblasti politiky druhý takový pojem, který by postupem času proměnil svůj význam natolik jako koncept „občanská společnost“. Původně se tímto termínem označovaly spolky bílých majetných mužů, kteří se svými iniciativami vystupovali nezávisle na státu a prosazovali své skupinové požadavky. Svoji činnost zásadně financovali z vlastních zdrojů. Hovoříme-li o občanské společnosti dnes, míváme zpravidla na mysli aktivisty útočící na bílé majetné muže jako na symbol utlačivé většinové společnosti. Činnost těchto sdružení bývá z velké míry financována státem, tedy daňovými poplatníky, k nimž mívají aktivisté poněkud přezíravý postoj a které se snaží převychovat v souladu s prioritami, jež sami sledují.

Tato část nevládních neziskových organizací s vyhraněnými politickými záměry bývá s občanskou společností stále častěji ztotožňována přesto, že její složení je mnohem širší. Patří do ní mimo jiné sdružení vykonávající čistě charitativní činnost bez politického podtextu, různá sportovní a volnočasová sdružení, svazy chovatelů, odborové hnutí stejně tak jako obchodní sdružení a svazy podnikatelů, profesní komory, náboženské organizace, místní spolky, ale i pobočky mezinárodních organizací a nejrůznější zájmové skupiny.

Jestliže v debatách o charakteru občanské společnosti převládají úvahy o činnosti právě některých nestátních neziskových organizací, je tomu tak proto, že jejich aktivity nabývají paradoxních rozměrů.

Usilují o možnost ovlivňovat výkon moci a často tuto funkci získávají, aniž by podléhaly základnímu demokratickému regulačnímu mechanismu moci v podobě svobodných voleb. Kladou důraz na individuální a skupinovou autonomii, ale zároveň se vyslovují pro tvrdou opresi těch, kdo přicházejí s jinými názory, než jaké zastávají oni. Kritizují stát a jeho instituce, ale nerozpakují se financovat svoji činnost ze státních příspěvků. Mají aspirace vychovávat většinovou populaci, aniž by k tomu získali pedagogickou kvalifikaci. I když často vystupují s požadavkem větší průhlednosti, způsob jejich financování vždy zcela průhledný není, a to zvláště v případech, kdy jsou do něj zapojeny zahraniční společnosti a nadace.

Nevládní neziskové organizace požívají přízně jak levicových, tak pravicových liberálů. Neomarxisté na nich oceňují, že se staví do opozice vůči státní moci a jejímu byrokratickému správnímu aparátu. Chválí je za obhajobu práv reálně i třeba jen domněle diskriminovaných menšin a za ignorování hranic, ať již v demografickém rozměru, anebo v podobě nejrůznějších většinově respektovaných tabu. Neoliberálům je na nich sympatické, že přispívají k diskreditaci státních institucí tím, že se prezentují jako účinnější než ony. Líbí se jim také, že jejich financování má blíže k financování firem než státu, že používají marketingové techniky při získávání příjmů, že se pohybují v konkurenčním prostředí a že dokáží tržně provozovat něco tak zdánlivě neekonomického, jako je „byznys soucitu“.

Nevládní neziskové organizace vznikly většinou na půdorysu takzvaných nových občanských hnutí poté, co byla jejich činnost důsledně zprofesionalizována. Nejednou působí jako vnitrostátní partner nadnárodních organizací a asociací, které se snaží zvnějšku oslabit národní stát a odebrat mu i zbylé pravomoci. I když vystupují jako alternativa státní moci a klasických politických stran a cílevědomě si budují image ideologické nezatíženosti a nezištnosti svého působení, zdaleka ne vždy splňují naděje, které do nich byly částí veřejnosti i řadou teoretiků vkládány. Výzkumy ukazují, že čím více se tato sdružení profesionalizují, tím méně jsou otevřena účasti osob zvenčí. Jejich aktivisté přitom pocházejí ze stejných sociálních vrstev, rekrutují se z lidí stejného vzdělání a stejného věku jako členové politických stran. Skutečnost, že se stejný typ osob sdružuje v politických neziskovkách i v politických stranách, vůči kterým by rády představovaly alternativu, snižuje míru jejich přesvědčivosti.

I když často vystupují proti projevům takzvaného populismu, efektivita jejich boje s tím, co nazývají populismem, bývá jen minimální. Příslušníci vrstev, které jsou ohroženy dopady globalizace, sociálními problémy a ztrátou kulturní identity, se o činnost nevládních neziskových organizací zajímají právě tak málo jako o aktivity politických stran.

(Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020. ISBN 978-80-907732-1-9)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV



Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Platforma pro sociální bydlení: Na konci roku 2020 mělo díky Housing First stabilní domov 375 domácností

7:38 Platforma pro sociální bydlení: Na konci roku 2020 mělo díky Housing First stabilní domov 375 domácností

Česká města a neziskové organizace úspěšně pokračují v zabydlování rodin i jednotlivců.